Strach ze selhání zmizel až po kariéře, vypráví Soukalová. Hledá v sobě dřívější rebelství

Anterselva (od našeho zpravodaje) – Na olympijských hrách v Itálii působí ve službách České televize, pro niž přispívá do studií i na sociální sítě. Nejen z Anterselvy, ale i z dalších horských oblastí, kde probíhají olympijské soutěže.

Jasně, hned na úvod jsem se potkala s Marií Dorinovou Habertovou, domlouvaly jsme se, že půjdeme na trať. Jen jsem ji upozorňovala, že nejsem v tak dobré kondici a ona vypadá, že se i po kariéře docela dost udržuje. Ale pořád nám to nevyšlo. Pak jsem potkala Weroniku Nowakowskou, se kterou jsem jezdila, tak jsme dlouho povídaly, ptaly jsme se vzájemně na naše bývalé kolegy, co už jsou ve sportovním důchodu.

S Johannesem Böem jsme tu jeli všichni společně autobusem.

Já ho viděla pak venku, když ho točila televize, tak jsem tam nechtěla chodit. Ale těším se, až se potkáme. Oba bratři Böovi mi na závodech strašně chybí. V životě jsem nezažila, že by některý z bráchů byl naštvaný, vždycky z nich sálala dobrá nálada. Mají v povaze, že si udělají legraci skoro ze všeho, nepotkala jsem nikoho, komu by byli nesympatičtí.

To byla pro mě jedna z nejoblíbenějších soupeřek. Nikdy jsem nevnímala žádnou rivalitu. Na trati jsme chtěly být všechny nejlepší, ale na té světové úrovni jsem nezažila žádný problém nebo třecí momenty. Byla tam úcta, dodnes máme hezké vztahy. A s Doro byla vždycky strašná legrace. Je hodně společenská, dává emoce najevo, tak hned víte, na čem jste. Jak vás potká, víte, že vás ráda vidí. Je výjimečná.

Podle mě pro biatlon marketingově udělala jako jedna nejvíc ze všech. Když jsem jezdila já, Facebook a Instagram začínal, založila jsem si ho dlouho po kariéře. A Doro je činná na sítích, ukazuje tam svůj život, nejen sport. Udržuje dobrý balanc, který je potřeba pro dlouhodobé fungování ve sportu. Uvědomuje si, že není jediná důležitá věc být dobrý sportovec. A mě její bezstarostnost hrozně baví. To jsme měly společné, že když se závod nepovedl, uměly jsme to hodit za hlavu. Proč se mordovat neúspěchem? Musíte se dívat před sebe. Kdo to umí, má výhodu ve sportu i v životě.

Potkaly! Já ji neviděla, zrovna jsem dělala rozhovor s Kubajdou (reportérem Petrem Kubáskem), počkala na pauzu a hned se na mě vrhla: „Ciao!“ Bylo to hrozně milé setkání. Od začátku jsme byly v kontaktu. Psala jsem jí, že sem jedu pracovně a že ji držím palce, ať tu kariéru zakončí nějakou plackou. A ona hned psala: „Jé, to by bylo skvělé se potkat.“ Ale jak tu jsme každá z jiného důvodu, není jednoduché se vidět.

Já ji obdivuju! Přijde mi neuvěřitelné, že někdo dokáže mít motivaci tak dlouho. Mně v určité době přišlo, že se mi povedlo splnit všechno, co jsem si předsevzala, a v 25 letech jsem těžko hledala motivaci. Po Soči jsem měla největší útlum, ani jsem netoužila nic vyhrát. Přišlo mi, že tuhle zkoušku jsem zvládla a chtěla skončit. Pak jsem si řekla, že nejsem tak stará a rozhodla se zůstat, až mě to vyplo samo. Ale jsem ráda, že jsem ještě zmobilizovala síly a ty poslední tři roky vydržela.

Jasně, že jo. Tu budu mít, dokud tady budu. Je to zvláštní, ale pro mě byl biatlon jednou z nejjednodušších věcí v životě. Když chytnete talent a najdete potenciál, zdá se vám, že nemusíte vynakládat takové úsilí jako ostatní, prostě vám to jde. Já měla kliku a díky rodičům našla obor, na který jsem talent evidentně měla.

To jsou moc příjemná setkání. Mohla bych točit někde za plotem záběry na sítě, ale ke sportu patří fanoušci, bez nich by to nebylo ono. Jsem ráda, že jako bývalá sportovkyně jim to můžu touhle formou vrátit. Mě to nic nestojí a třeba z toho budou mít dobrý pocit.

V pátek jsem byla na super-G v Cortině, dělala rozhovory s fanoušky na tribuně. A najednou se mezi nimi objevil pán, cizinec. Ptal se, jestli se můžeme vyfotit. A pak mi děkoval, že jsem o Lauře (zesnulé biatlonistce Dahlmeierové) mluvila tak hezky. Byl to její příbuzný a říkal, jak hrozná tragédie to pro rodinu byla. Odpovídala jsem, že mě to strašně mrzí, ale neměla jsem slov. Hned, jak jsme sem přijeli, naskočila mi vzpomínka na Lauru, jak jsem tu s ní jednou prohrála závěrečný sprint. Chybí mi… Ani si nechci připustit, že se něco takového stalo.

Přišlo mi to tehdy jako dobrý nápad si užít poslední chvilky klidu, než vyrazím do závodu. Když se na to dívám zpětně, říkám si, jestli to nebylo vůči soupeřkám nedůstojné, když ony k tomu přistupovaly seriózně a já tam přišla jako takový floutek a lehla si na své lyže. Bývala jsem trochu větší rebel, spontánní. Dělala jsem, co mě napadlo, a nevyhodnocovala, jestli mi to třeba neublíží. Byla to má součást, kterou dneska trochu hledám. Dnes se snažím minimalizovat věci, které by mohly ublížit, víc přemýšlím, co dělám a jak se chovám. I když to kolikrát myslíte dobře, může se to obrátit proti vám.

Ester bude doživotně ikonou, nemusí nikomu nic dokazovat. Já se s ní poslední roky nebavila, můžu říct jen svůj pohled. Ustát dlouhodobě tlak a neustále někomu něco dokazovat je dost těžké a nezvládne to každý. A sportovec je ctižádostivý, má očekávání i od sebe. Uvědomuje si, že když nezajede, najednou třeba nebudou sponzoři, díky nimž máte výborné podmínky. Jsou to spojené nádoby a někdy si připadáte dlouhodobě vyčerpaní zevnitř.

Můj zdravotní problém, který jsem měla, byl zrcadlem toho batohu, který jsem na sobě nosila. Budu upřímná. Pořád jsem měla strach z osobního selhání, že třeba neobstojím v očích nejbližší rodiny, nebudu přijímaná, nebude tam ta láska. Dokázala jsem se toho zbavit, až když jsem ve sportu dávno nebyla. Je strašná úleva, když to z vás spadne a řeknete si, že je úplně jedno, co si kdo myslí. Řeknete si, že za to stojíte a nemusíte mít žádný výsledek. Sama si sebe vážím za to, co jsem v životě zvládla. A když se nad tím zamyslíte, cítíte vnitřní pohlazení.

Mám ho ráda i z toho důvodu, že v záplavě sociálních médií lidé často vnímají život jako nějakou iluzi. A sport je podle mě jedna z posledních opravdu autentických věcí v našem životě. Vidíte spontánní reakce, vidíte neúspěch. A podle mě je strašně důležité ukazovat lidem neúspěch. Všude kolem vidí jen úspěch, peníze, kolik lidí sleduje toho a toho. A sport má obrovský přesah do našich životů. Větší, než si dokážeme kolikrát uvědomit.