Trapné, jsme nejhorší na světě! Ve Švédsku zuří po olympijském fiasku, navrhují rozpustit reprezentaci

Švédové už nemají generaci Daniela Rickardssona, Johana Olssona nebo Marcuse Hellnera, která v letech 2010 a 2014 štafety na olympiádě opanovala. Přesto leckoho zarazilo, když Johan Häggström už na úvodním klasickém úseku výrazně ztrácel a předával se ztrátou téměř 40 sekund na přední skupinu.

Kdo čekal, že Calle Halfvarsson manko umaže, se nestačil divit. Zkušený borec nabíral větší a větší ztrátu a v polovině závodu byli Švédové za vedoucími Nory o minutu a čtyřicet sekund. Daleko nejen za hlavními favority, ale i Němci, Švýcary a českými reprezentanty. Situaci nezachránili na úsecích volnou technikou ani William Poromaa a Edvin Anger.

Výsledkem bylo poslední místo s celkovou ztrátou téměř tři a půl minuty na zlaté Norsko. Ihned po dojetí se samotní lyžaři, trenéři a členové servisního týmu postavili do kroužku a mohutně debatovali. Co se stalo? Kde je příčina?

Ukázalo se, že za fiasko nesou hlavní odpovědnost muži, kteří nanášejí vosk na lyže. „Na sto procent to jde za námi. Je to hrůza, nedá se na tom najít nic pozitivního nebo úsměvného,“ přiznal jeden z nich Mattias Berglund. Švédové zkrátka totálně promazali.

Roli mohlo hrát, že kvůli nemoci chyběl na místě šéf servismanů Anders Svanebo. A jeho kolegové to tentokrát vůbec nezvládli. Zatímco Häggströmovi prý lyže vůbec nedržely, Halfvarsson řešil úplně opačný problém.

„Když jsem se rozcvičoval a testoval lyže, myslel jsem si, že je to sen. Jenže i v závodě to bylo, jako kdybych úplně stál. Když jsem se odrazil, sotva jsem se pohnul dopředu,“ pravil Halfvarsson. Už od začátku tušil, že je něco špatně: „Jakmile jsem viděl Johana Häggströma, napadlo mě, že je buď nemocný, nebo má špatné lyže. Je to škoda, protože materiálem jsou jinak skvělé. Je záhadou, že se dá podobně selhat, když máte v podstatě nejlepší lyže na světě,“ dodal.

Švédové startující s číslem tři tak přišli o šanci bojovat o cenný kov už po prvním úseku. Jak bylo zmíněno, Halfvarsson se na trati trápil. Jel sám a bez vidiny světla na konci tunelu. Jen si přál, aby už těch sedm a půl kilometru bylo za ním.

Vše dospělo do situace, že se Švédové většinu závodu vůbec neobjevovali v televizním přenosu. Ani při předávkách. Kamera zabrala až Angera, jak dojíždí do cíle. Ani soupeři o nich pořádně nevěděli. „Je to opravdu trapné. Člověk se cítil zahanbený. Dělal jsem všechno, co bylo v mých silách. Jenže nic se nestalo. Ve finále nezáleží, zda skončíte čtvrtí, nebo poslední. Byli jsme tu, abychom útočili na medaili,“ podotkl Halfvarsson.

Propadák logicky vzbudil v zemi velké emoce. Například novinář Patrick Brenning si ve svém komentáři na webu aftonbladet.se rozhodně nebral servítky. „Jsme nejhorší na světě. Tak špatní, že jsme se nevešli ani do televize. Teď musí padat hlavy. Měli bychom rozpustit mužský národní tým,“ napsal v úvodu. Následně svá slova více vysvětlil. Celkově horší výsledky Švédů jsou podle něj na jednu stranu logickým důsledkem generační obměny.

„Jedná se ale o kolektivní temnotu, kdy si musíme klást otázku, zda je to jen o tom, že našim lyžařům chybí schopnosti. Musíme pozvednout zrak a zamyslet se, zda dostávají potřebnou podporu,“ zamyslel se. Následně poukázal na fakt, že ženy jsou aktuálně v úplně jiné situaci a patří mezi nejužší světovou špičku.

„Podívejme se ale, že si našly speciální režim pro přípravu mimo prostředí národního týmu a podle svých vlastních preferencí a vkusu. Všichni muži naopak trénovali společně v Rakousku. Musí dojít k radikální změně. Vždyť už po závodě na 10 kilometrů se Edvin Anger zamýšlel, zda i oni neměli být ve vyšší nadmořské výšce,“ uvedl Brenning.

„Je třeba se ptát, zda národní tým splnil svou roli. Zda by nebylo nejlepší organizaci rozpustit a rozdělit peníze jednotlivým trenérům, aby lyžaři byli motivováni aktivně hledat a najít to, co jim nejlépe vyhovuje. Po tomto štafetovém závodě musí dojít k radikální změně,“ dodal.