Článek
Livigno (od našeho zpravodaje) – Když mu osmiletou Maděrovou přivedl poprvé na trénink její otec, Mareš z toho nadšený nebyl. „Vzal jsem ji jenom proto, že táta byl kamarád,“ vzpomíná s úsměvem. A nyní je kouč zlaté medailistky ze zimních olympijských her.
Věděl jste už od rána, že tohle bude její den?
Rád bych řekl, že jsem to tušil, ale ne. Až po té první kvalifikační jízdě, když od Ester dostala jen tři desetiny, to začalo být zajímavé a říkal jsem si, že by to mohlo být dobré. Moc jsem jí to přál. Ale zestárnul jsem o pár let, to si musíme přiznat.
Ušili pořadatelé vaší svěřenkyni trať na míru?
Dá se říct, že jo, hlavně ten terén jí svědčil. Jak je to rovné, zmrzlé, nedělají se v tom velké seky a koryta, ona se v tom najde. Ale trať tedy byla strašně dlouhá, třičtvrtě minuty, většinou je to spíš 30 až 37 sekund.
Jak složité bylo nastavit správnou míru rizika?
Nevím, jestli bych to nazval rizikem. Už před x lety jsme vsadili na to, že bude jezdit jinak. Ani lyžaři, co vyhrávají, nejezdí extra obloučky.
Životní chvíle Zuzany Maděrové.
Kdy vám bylo nejhůř?
Jako vždycky v osmifinále, v první rozjížďce v pavouku, která je pokaždé nejtěžší. Když jste vepředu a jedete s tím skoro posledním. Tomu už vůbec o nic nejde, pošle to tam hlava nehlava. Ale nejsilnější emoce jsem prožíval, když ve čtvrtfinále porazila Ramonu Hofmeisterovou, protože to byl těžký oříšek.
Co s vámi dělalo, když si dojela pro zlato?
Tak víte co, jezdíme spolu od jejích osmi let. Teď je jí 22 roků a je to dobrý. Asi by se dalo říct, že jsem její druhý táta. Byly chvíle, kdy jsem ji musel trochu vychovávat.
Jak se do vašeho týmu před čtrnácti lety vůbec dostala?
Máme v Liberci oddíl, ve kterém jezdily o tři nebo čtyři roky starší děti, puberťáci. Ona si asi prošla neskutečnou šikanou. Ale nebyla jiná možnost. Přivedli ji rodiče s tím, že chtějí, aby jejich dítě jezdilo na prkně. Já ji vzal jenom proto, že táta byl kamarád. Řekl jsem ostatním: „Tady máte Zuzanu.“ A oni: „Vždyť je to dítě. Ty vole, co tady s ní budeme dělat.“ Začátky neměla jednoduché.
Čím vás zaujala?
Trvalo to asi do čtrnácti let, kdy jsme začali řešit, jestli teda něco bude jezdit. Měli jsme tam kluka a holku, kteří se v juniorských závodech umisťovali docela pěkně. Tak jsme jí řekli, až na českých závodech někoho z nich porazí, taky ji vezmeme ven na soustředění. A ona je porazila, byla ostrá jak břitva. První soustředění taky jela skvěle, jenže vyjela ze svahu, sestřelil ji Polák a bylo po ježdění.
Všechny překážky ale dokázala překonat a na olympiádu se probojovala už před čtyřmi roky coby čerstvě plnoletá. Uvěřila vaší cestě?
Dá se říct, že jo. Nalinkovali jsme si to a nějak jsme se protnuli. Ona je strašně paličatá. Musí s ní člověk dost diskutovat, když jí chce něco vnutit. Když se jí to zdá, že to není úplně podle představ, je to boj. Ale od té doby, co začala mít výsledky, už tolik nediskutuje. Když jí řeknete, že má udělat sto kliků, bude se blbě tvářit, ale udělá je.
Jaký pokrok udělala od Pekingu?
Určitě zlepšila hlavu, na které maká s Marianem Jelínkem, tomu patří velký dík. A hlavně pořád jezdila. A svůj styl vypilovala takřka k dokonalosti. Stálo to čtyři roky strašné práce, kterou nám moc usnadňuje svaz a Dukla. Bez toho by to nešlo vůbec. O co jsme si požádali a měli pocit, že to není úplná zhovadilost, tak nám to dovolili nebo pořídili. Nebo s tím aspoň pomohli. Zůza slíbila, že po maturitě nebude dál studovat, i když to zní blbě, ale že se bude věnovat sportu. V tu chvíli na to armádní centrum kývlo. Od té doby jsme pořád na sněhu.
Kolik členů má realizační tým kolem Maděrové?
Zákeřná otázka, to asi na svazu nebudou chtít slyšet. Zůza má tým o jednom člověku, teď o jednom a půl. Musíme poděkovat svazu a Dukle, že si můžeme dovolit na svěťáky a olympiádu fyzioterapeuta.
Co tedy všechno máte na starosti vy osobně?
Všechno. Jsem řidič, časomíra, servis, trenér. Cokoliv, co je zrovna potřeba.
Spolupracovali jste třeba nějak s týmem kolem Ester Ledecké?
Ne, Ester trénuje sama na lyžařských soustředěních. Ale co se servisu týče, dokud jí ho dělal Miloš Machytka, já se od něj učil a on s tím neměl problém. To musím přiznat, že spoustu věcí jsem nevěděl, neuměl.
Těší vás, že už vnímání alpského snowboardingu v Česku už nebude jen o Ledecké, ale i o Maděrové?
Určitě. Aspoň doufám, že se to stane. Teď to bylo tak, že byla Ester Ledecká, která je superstar, a Zůza je i přes úspěchy v pozadí. Byl neskromný sen, aby se holky potkaly ve finále, to bohužel nevyšlo. Doufejme, že teď už se bude brát i Zůza jako ta, která něco dokázala.
Jak vás vlastně oslovuje?
Od začátku mi tyká, s jejími rodiči se znám dlouho. Teď mi říká pane trenééére. Já teď začnu trénovat milionářku. Takže to bude zajímavý. (směje se)
Myslíte, že ji olympijský triumf změní?
Můžu říct, že pokud bude trénovat dál se mnou, tak ne. To jí nedovolím. Jasně, určitě jí to v něčem pomůže, líp se jí budou platit složenky, ale trénovat musí pořád stejně.
Nebude těžké ji ochránit před pozorností? Přeci jen ji čeká spousta rozhovorů, bude hvězdou sociálních sítí…
V tomhle jsem boomer, takže tohle je pro mě nepochopitelné. Ale jí to baví, na sítích je, sleduje to. Jestli se jí to dotkne, nedokážu odpovědět. Ona je optimistická, to jste asi viděli, s holkami nemá problém. Takže se jí nehromadí hejty. Co na sítě dá, většinou je pozitivně přijímáno veřejností.
Jaké plánujete oslavy?
Já jsem slavící typ. Zuzka taky, ale nepotřebuje k tomu tolik alkoholu. Nepotřebuje se ožrat. Ale oslavy nebudou dlouhé, v mých plánech je odjezd už v pondělí. Teď musím namazat prkno, aby nezrezlo a mohli jsme ho odvézt. Už v úterý v půl osmé ráno máme trénink ve Špindlu. Jí asi trénink odpustím, ale ostatní trénovat chtějí a já bych tam měl být. Ona by taky měla jet, protože když máme možnost potrénovat na sjezdovce, kde se v březnu pojede Světový pohár, měli bychom toho využít. A už o víkendu ji čeká mistrovství republiky na Dolní Moravě. Tohle je nejlepší pozvánka. Zas tolik zlatých medailistů se domácích závodů nezúčastní. A když to teda Zůza dneska vyhrála… (usměje se) Pojede se ukázat.
