Článek
„Marti, to já moc děkuju, já si to tak užíval,“ vyprávěl Novák a oči se mu zaleskly. „Víš, jak byla těžká ta poslední tři kola před cílem? Já myslela, že už nedojedu,“ přiznávala Sáblíková. „Já to na tobě viděl, proto jsem na tebe neřval, že si jedeš pro zlato, ale křičel jsem: ,Jeď, musíš jet!´ A ty jsi o dvě desetiny zrychlila,“ reagoval kouč.
Jejich netradiční rozhovor pokračoval, když přišla řeč na brusle, které trenér své zlaté, ale znavené svěřenkyni po závodě sundával. „To se stalo asi podruhé v životě, takhle hotová obyčejně nebývám, teď jsem si to protrpěla až do konce. Máš je vůbec u sebe?“ ptala se Sáblíková vyděšeně zpoza Novákova krku. „Neboj, mám,“ uklidňoval kouč.
Společnými silami oba přemohli na cestě ke třem olympijským medailím desítky náročných překážek, ta poslední se objevila v předvečer pětikilometrového závodu. Sáblíkové zdraví, tedy základní předpoklad sportovního úspěchu, ohrozilo počínající nachlazení. „Bolelo mě v krku a měla jsem rýmu, tak došlo na ibalginy a kapky do nosu,“ líčila Sáblíková.
„Večer to vypadalo dost zle,“ přiznal Novák. „Byla červená, jenom jsme hlídali teplotu, naštěstí měla pořád kolem 36, ale nemohla spát,“ vyprávěl. Sáblíková, která jinak alkohol téměř vůbec nepije, si dala i panáka na usnutí, ale ani ten nezabral. „O půl jedné jsem cítil, že mě někdo budí a byla to Martina. Říkal jsem si, že to snad není pravda. Našel jsem prášky na spaní a dvě hodiny seděl u její postele. V půl druhé usnula, ale pak přišla výprava, co bydlí nad námi, Slováci nebo Bělorusové, a začali dělat bordel, asi dvě hodiny zpívali. Naštěstí ji to nevzbudilo,“ popisoval s úlevou kouč.
