Hlavní obsah

Do Realu Geletu nepustili, zato si mohl za stříbro z Tokia odkoupit silonové hadry

30. 7. 2022 9:26

Se slavným Realem Madrid sice pražská Dukla ve čtyřiašedesátém roce v někdejším Poháru mistrů evropských zemí vypadla hned v prvním kole, jeden její hráč však funkcionáře Bílého baletu a hlavně trenéra Miguela Muñoze Mozúna uchvátil na pražském Strahově natolik, že si ho chtěli hned odvézt do Španělska. „Dal jsem jim dva góly a oni na společné večeři po utkání vyrukovali na náčelníka Dukly Rudlu Kocka, že mě kupují. On se na ně nevěřícně podíval: Vy nevíte, jaký je tady režim a jak tady žijeme? Neexistuje, aby socialistický sportovec někam přestupoval,“ vzpomíná v podcastu Sport.cz Kopačky na hřebíku jeden z velkých fotbalových plejerů Dukly Ján Geleta, jak přišel o životní angažmá na Santiago Bernabéu.

Upoutávka na podcast Kopačky na hřebíku s Jánem GeletouVideo: Sport.cz

 
Článek

„Já byl ale vždycky lidovým fotbalistou. Rád jsem zašel na pivko a panáčka, poseděl a popovídal s kamarády, i na tréninky jsem mnohdy dorazil se zarudlýma očima, takže trenér Vejvoda hned věděl, kolik uhodilo a poslal mě domů, abych se prospal. Samo sebou s pokutou. Proto jsem si ani tehdy nic nedělal z toho, že z přestupu to Realu nebylo nic. Dal jsem si o dvojku vína víc a u srdíčka mi bylo i tak dobře," vrací se báječný vypravěč Ján Geleta o více než půlstoletí zpátky a líčí, jak to tehdy chodilo a nad čím vším valil kluk ze slovenské dědiny po příchodu do Prahy oči.

„Vždyť já narukoval na Julisku ve dvaašedesátém, kdy v sestavě Dukly bylo sedm hráčů, kteří pár týdnů předtím přivezli stříbrné medaile z mistrovství světa v Chile. A já mezi nimi. Kluk, který se vyučil v Partizánském gumárem obuvi. Ale u lisů jsem byl dobrý, i když normy byly tvrdé a za šichtu jsem musel vyrobit třeba 280 párů cviček. Jarmily se jim říkalo a ženské v nich cvičily dokonce na Spartakiádě. Byl jsem takový fachman, že mě třetím rokem v učení ředitel fabriky povýšil a udělal ze mě výběrčího svazáckých známek," směje se trojnásobný mistr ligy a také nejlepší fotbalista roku 1967 tomu, čím si v životě a fotbalové kariéře prošel.

„Byli jsme sice profesionální fotbalisté, ale museli jsme prodělat i vojenský výcvik. A dokonce mezi paragány v lesích u Luštěnic. Dělnická třída si totiž stěžovala, že jenom čutáme do balonu a na obranu socialistické vlasti nejsme připraveni. Já měl štěstí, že jsem si zranil kotník, takže jsem topil pod padáky, a přitom se třásl strachy, aby nějaký neuletěl. To by mě snad zastřelili. Franta Veselý, co pak později kopal za Slavii, však nahoru do vzduchu musel. A seskočit padákem z pěti set metrů ho také přinutili. Dopadl do pole mezi řípu a strachy se pokakal," prokládá své vyprávění spoustou humorných historek a zážitků Ján Geleta, který si zahrál v roce 1964 i v československém olympijském týmu, který na letních hrách v Tokiu získal stříbrné medaile.

„Tenkrát to byl jeden velký podvod. Na olympiádě totiž nesměli startovat profesionálové. My, stejně jako Maďaři nebo fotbalisté z NDR a ostatní fotbalisté ze „socdem" zemí jsme sice profesionály byli, ale vydávali jsme se za amatéry, zatímco třeba takoví Brazilci poslali do Tokia mužstvo poskládané z vysokoškolských studentů. I proto jsme se dostali až do finále a získali stříbrné medaile," bere bývalý československý reprezentant iluze všem vyznavačům ctnostných olympijských ideálů.

„Však i ta odměna, kterou jsme dostali po návratu, odpovídala hodnotě stříbrných olympijských medailí. Žádné miliony či statisíce, jako dneska, my si mohli odkoupit oblečení, které nám dali na cestu. I s papírovým kufrem. Všechno to skončila na balkoně a později v popelnici, protože ty hadry byly vyrobeny ze silonu a vůbec se nedaly nosit."

Zato na utkání výběru Evropy proti mužstvu Skandinávie hrané v Kodani má Ján Geleta báječné vzpomínky. „Vždyť já oblékl dres UEFA ještě dřív než dres československé reprezentace. V kabině jsem se krčil v koutku a jen pozoroval všechny ty slavné anglické, německé, italské a španělské profesionály. A také ruského brankáře Lva Jašina, který o přestávce pokuřoval ty své machorky a nabízel nám, abychom si také bafli. Po zápase dostal každý z nás sto švýcarských franků a já si za ně hned koupil magnetofon Philips. Měl kotouče jako kola od traktoru a vydržel hrát čtyřiadvacet hodin."

Byla toho spousta, na co v podcastu Kopačky na hřebíku Ján Geleta vzpomínal. Třeba na to, jak v Partizánském brali za vyhraný divizní zápas vyšší prémie než hráči Dukly za mistrovský titul, jak ho rozbrečel Pelé, kterého měl hlídat, a on dal za poločas čtyři góly, jaké to bylo hrát osobku na Gerda Müllera či třeba "Honzu" Cruyffa, jak slavnou nizozemskou hvězdu familiárně tituluje devětasedmdesátiletý důchodce Ján Geleta žijící nyní v malé vesnici Křivsoudov na Benešovsku.

Na přetřes přišlo ale i mistrovství světa v Mexiku v sedmdesátém roce, kam pro zranění vůbec neodletěl, ale přesto byl po blamáži v Guadalajaře potrestán stejně jako celé reprezentační mužstvo. A to ke všemu nemohl obout ani pumy, ani adidasky, protože měl nohu v sádře.

Prostě, určitě stojí za to se do Kopaček na hřebíku a vyprávění Jána Gelety zaposlouchat.

Epizody podcastu Kopačky na hřebíku

Reklama

Sdílejte článek