PAMĚŤ SPORTU: Zlato, na které jsou Vízek a spol. i po 45 letech pyšní

„Zlatá medaile z Moskvy je nedoceněná. Tvrdí se, že tam nebyli nejlepší týmy a hráči. Můj názor je takový, že něco vyhrát je vždycky strašně těžké,“ říká jeden ze strůjců zlatého úspěchu, někdejší reprezentační záložník František Štambachr. „Jsem na tu medaili pyšnej. Vždyť vyhrát olympiádu je pro sportovce nejvíc,“ dodává legendární útočník Ladislav Vízek, který pouhý měsíc po zisku bronzu z ME přidal olympijské zlato.

Oba zmínění reprezentanti mohli nastoupit na OH, protože nezasáhli do kvalifikace o MS 1978, což byla tehdy jediná omezující podmínka při skládání olympijské sestavy, a platila pro všechny země.

Na olympijském turnaji v tehdejším Sovětském svazu z politických důvodů nestartovalo sedm původně kvalifikovaných zemí v čele s Argentinou. Nicméně přehlížení a zpochybňování zlatého triumfu není na místě, šlo bezesporu o jeden z největších úspěchů v historii tuzemského fotbalu.

Už v samotné kvalifikaci Čechoslováci vyřadili Bulhary, kteří se na olympiádu zaměřili, následně olympijské vítěze z roku 1972 Poláky a v té době vynikající Maďary. „Kvalifikace byla pro nás těžší než samotný turnaj. Vyřadili jsme vlastně celý socialistický blok,“ říká Vízek.

Z leningradské skupiny reprezentanti postoupili díky výhře nad Kolumbií (3:0), a remízách s Nigerií (1:1) a Kuvajtem (0:0). Mezi zápasy měli ale jenom jednodenní pauzy, což je v současném fotbale nemyslitelné. „Byli jsme pozváni dokonce na balet Labutí jezero. Dva kluci se nechali vyhecovat,“ vybavuje si Verner Lička.

Navíc celkem šestice reprezentantů absolvovala měsíc před OH také mistrovství Evropy v Itálii. „Pan Havránek, jenž měl na starost olympijský výběr, nás ale před turnajem vzal do Vysokých Tater, kde ve vysokohorském prostředí dostávaly plíce zabrat. Výborně nás nachystal,“ říká Štambachr. „Trenér nás nešetřil. Vytvářel nám záměrně náročné podmínky, abychom byli dobře připravení,“ vzpomíná bývalý útočník Verner Lička.

Ve vyřazovacích bojích se československý tým rozjel ke spanilé jízdě. Ve čtvrtfinále smetl Kubu (3:0), v semifinále obrovsky našlapanou Jugoslávii (2:0) a ve finále zlatým gólem střídajícího Jindřicha Svobody někdejší NDR (Německou demokratickou republiku).

„Už výhrou nad Kubou jsme se chytli. Tým byl vnitřně silný, hodně si dovolil a vycítili jsme, že můžeme turnaj vyhrát. Odhodlaně jsme pak vyrazili na Moskvu. S Jugoslávií to tam byl zápas jako hrom a výhru ve finále jsem vlastně zařídil já. Kvůli naraženým žebrům jsem musel střídat, místo mě šel na hřiště Jindra Svoboda. A za pár minut dal gól. Vymyslel jsem to dobře,“ culí se Vízek.

Také na to, jaké prémie čekaly na hráče za zlato a co si na moskevském prvenství i po 45 letech cení, vzpomínají v pořadu hned tři pamětníci a dozvíte se rovněž, jak to bylo se sestavou napsanou do písku i jak reálné byly obavy z přehnané tvrdosti Nigerijců.