Článek
Překvapilo vás, jak jste emocemi nakazila celou sestavu?
Všem na tom záleželo strašně moc. Holky věděly, že to mají na dosah. Když udělala Karolína (Muchová) ve finále s Ukrajinou první bod, Linda (Nosková) šla na zápas hrozně soustředěná. Ona je v tom úžasná. Před zápasem jsem z ní trochu cítila nervy, ale stejně si naprosto drží svoji linii, což je na ní obdivuhodné. A ty emoce… Byly u mě už před zápasem během hymny. Ta mě vždycky dostane a tentokrát mě dostala hodně do kolen, tak jsem to tam trošičku spustila.
Ale přidaly se další.
Pak jsem viděla Marušku (Bouzkovou), jak pláče, Katku (Siniakovou), jak pláče… S Katkou to byl krásný příběh v tom, že v roce 2018 jsme to vyhrály jako hráčky a teď jsem byla já kapitánka a ona pořád hraje. Neuvěřitelné. Maruška na nás zase koukala v televizi, když jsme hrály Fed Cup a vyhrávaly. Pokaždé, když o tom mluvila, začala plakat. Celé to bylo hrozně dojemné a krásné.
Kromě Noskové a Muchové se v Šen-čenu dostala na kurt právě už jen Bouzková proti Británii.
Maruška odehrála tříhodinový zápas náročný mentálně i fyzicky. Soupeřka hrála výborný tenis, kurt tam nebyl nejrychlejší, spíš naopak, míče pomalé. Ten zápas vydřela. Ale i v kvalifikaci se Švýcarskem v Bielu vydřela všechny zápasy, byla jsem strašně ráda, že v týmu byla.
Co dvacetiletá Sára Bejlek, počítáte s ní do budoucna?
Jako benjamínek má skvělou energii. Celý týden byla u všeho a bylo znát, jak je šťastná a váží si toho, že v týmu je. A přece jenom je to hráčka okolo třicítky na světě. Ten tým byl prostě úžasný, skvělý, samé hvězdy. Byla jsem moc ráda a vděčná, že jsem s nimi mohla sedět na lavičce jako kapitánka.
Rozhodující druhý bod pokaždé získala Nosková. Bylo znát, jak si věří?
Ona je hráčka s velkým H. Má neuvěřitelnou sezonu! Přinesla jí Wimbledon a teď tohle vítězství, které hrozně chtěla. Strašně moc si to zaslouží, protože si prošla celým rokem od baráže až sem. Vybojovala neuvěřitelné zápasy – jak ve Varaždínu, kde hrála i rozhodující čtyřhru, tak v Bielu, kde otáčela ze tří mečbolů s Belindou Bencicovou. Ve finále hrála Svitolinová svůj strop, ale na Lindu to stejně nestačilo. Když sedím na lavičce, cítím z Lindy takový klid, který v sobě má a vyzařuje. Je to tím, že si letos strašně věří, věří své hře a ví, že funguje. Měly jsme s holkami moc silný tým nejenom herně, ale i emočně.
Připomněla jste baráž ve Varaždínu a kvalifikaci v Bielu, to byla mnohem větší dramata než v Číně.
Ono se říká, že jsme tím teď prošly lehce a nebyly žádné nervy. Ale holky nervy prožívají, tým je na to připravuje celý týden. Ale je pravda, že Biel a Varaždín, to byly takové nervy, že to bylo šílené! Byly jsme kousek od toho, abychom hrály tu nejspodnější skupinu, a teď jsme tu jako vítězky Billie Jean King Cupu. Holky jsou neuvěřitelné v tom, jak to zvládly.
Když jste vyhrávaly tituly ve fedcupové éře s kapitánem Petrem Pálou, přišlo fanouškům tak trochu automatické, že vyhráváte. Vnímáte to u současného týmu podobně?
My jsme to ale takhle nikdy necítily. Cítily jsme sice tlak, který vzniká, když vyhráváte pořád a pohárů přibývá, ale z mé zkušenosti platilo, že pokaždé, když jsme tam šly, byly jsme stejně hladové, jako bychom nevyhrály vůbec nic. Chcete to dokázat znovu a potvrdit, že na to máte. Baví mě vyhrávat a myslím, že holky to mají stejně. Celou sezonu řešily hlavně samy sebe – tenis je hrozně individuální sport, tak pro ně bylo takovým zpestřením být v týmu, užít si legraci, chodit na večeře a oslavit to společně.
Jak tedy vypadaly oslavy přímo v Číně?
S týmem se chodilo do jedné turecké restaurace, kde byli moc příjemní lidé, mluvili anglicky a skvěle se o nás starali. Po finále jsme se všichni v týmu dohodli, že tam půjdeme na večeři. Přišli jsme tam kolem půl jedné v noci a oslavy byly tak akorát. Žádné divoké jančení, spíš pohoda a povídání. Domů na hotel jsme se vrátily kolem půl šesté ráno. Sice to zní trochu divoce, ale holky věděly, že je čekají další turnaje, takže to nepřeháněly.
Zapojila se i abstinentka Bouzková?
Maruška normálně alkohol nepije, ale my jsme ji tak trošku přemluvily, nebo spíš navnadily, aby si dala pivo na zdraví, tak to udělala (směje se).
Poděkovala vám Billie Jean Kingová, jak silný tým jste do Číny přivezla? Díky tomu se o turnaji mnohem víc mluvilo než v minulých letech.
S Billie Jean Kingovou jsem se viděla jen na kurtu, když nám předávala vítězná saka a medaile, takže k delšímu rozhovoru nedošlo. Gratulovala nám k vítězství, tohle konkrétně nepadlo. Ale já myslím, že to vnímá.
Některé hvězdy, jako Rybakinová nebo Kosťuková, start na finále BJK Cupu odřekly.
To bych ale vůbec nesnižovala. Šanci měly všechny týmy a ty hráčky tam být mohly. My jsme tam přijely v nejsilnějším složení a titul jsme si poctivě vybojovaly. Co se týče systému, tak starý formát s domácími zápasy měl fantastickou atmosféru, ale v Číně to bylo také skvělé. Pro Číňany jsou Kája Muchová i Linda Nosková bohyně. Čínští fanoušci jsou neskutečně neodbytní, kreativní a milí. Nosili holkám dárky a dokonce i mně, ačkoli už tři roky nehraju. Jedna fanynka jela pět hodin vlakem, aby mi předala ručně malovaný hrníček na čaj. Bylo to moc dojemné a holky se tam díky tomu cítily skvěle.
Změnila se podle vás dynamika v týmu, když v něm velí žena?
Zažila jsem jako kapitánku Petru Langrovou, jinak samé muže. Nikdy jsem ale nerozlišovala, jestli vás vede muž, žena, záleží na energii celého týmu. S Petrem Pálou jsem měla skvělý vztah a dodnes jsme výborní kamarádi. Ale dnešní generaci holek možná více vyhovuje ženská kapitánka. Sdělí mi věci, které by chlapovi asi neřekly. Je to i tím, že jsem s nimi ještě nedávno hrála na okruhu. Berou to tak, že se mnou mohou řešit cokoliv.
Jak fungovala spolupráce mezi vámi a osobními trenéry hráček?
Není to tak, že by měl každý jinou vizi. Naopak, všichni to vidíme dost podobně, a proto to funguje. S Tomášem Krupou (koučem Noskové) jsem trénovala čtyři roky a vím, jak pracuje. Na srazu je to o komunikaci s hráčkami. Každá potřebuje něco jiného. Jedna chce trénovat o půl hodiny déle, jiná méně. Jsme tam od toho, abychom jim poskytly servis, jaký potřebují.
Cítíte i od nastupující generace mladých hráček, jako jsou Tereza Valentová nebo Nikola Bartůňková, touhu být součástí týmu?
Cítím to moc! Obě dvě chtějí hrát a jsou týmu otevřené. A když Linda, které je teprve 21 let, řekne, že chce další tituly, tak to pro kapitánku znamená hodně. Je až neuvěřitelné, jakou líheň talentů v Česku máme. Na tak malou zemi předvádíme v tenise neskutečné věci.
Může podle vás tenhle titul sloužit jako motivace pro další tenisovou generaci?
Určitě ano. Hráčky jako Terka Valentová se jako malé koukaly v televizi, jak vyhráváme my, a chtějí zažívat tu atmosféru. Věřím, že tohle platí dál.
Teď se ale nejspíš ze všeho nejvíc po cestě z Číny těšíte na děti, že?
Po takovém úspěchu zabere pár hodin, než se člověk dostane zpátky do běžného rytmu. V Číně jsme sice byli v kontaktu, ale videohovory s takhle malými dětmi moc nefungují. Zkoušeli jsme to jednou a byl z toho jen pláč. Takže jsme si jen volali. Syn Vincent už chápe, co se mamince povedlo, ale malá z toho ještě rozum nemá.
