Článek
Na Australian Open jste měl v prvním kole mečbol proti favorizovanému Španělovi Munarovi. Jak jste tuhle bolavou porážku rozdýchal?
První dva dny po zápase jsem byl hodně špatný. Měl jsem výrazné vedení, cítil jsem, že mám navrch. Ale s odstupem času to vidím tak, že to může být i dobrá lekce. S hráčem z top 40 jsem byl ve většině utkání lepší. Kdybych ten zápas dotáhl, stalo by se mi to třeba příště.
Jste trémista? Budete při debutu v Davis Cupu nervózní?
To jsem před každým zápasem, nebylo by správné nebýt. Už mám něco málo za sebou, naučil jsem se s nervozitou pracovat. Hrál jsem i zápasy před velkým publikem. Sice to bude premiéra v Davis Cupu, ale celá hala mi bude fandit. Těším se. Já jsem bojovník a věřím, že to zmáknu.
Jaké zápasy z kariéry považujete za dosud největší? S Rusem Medveděvem na tisícovkách v Kanadě a Šanghaji?
Asi jo. Už jsem s ním hrál dvakrát. Poprvé to bylo velice vyrovnané, podruhé zahrál neuvěřitelně. Ale oba ty zápasy mi daly hodně.
V juniorských letech jste byl považovaný za velký talent, ještě větší než Jiří Lehečka. Proč vás přeskočil?
Dar jsem měl větší než Lehy, ale on vyspěl mentálně dřív. Už tehdy z nás byl největší profík, což ve finále rozhoduje. Já vyspěl později a pochopil, co všechno tenis obnáší. Každý má svou cestu. Lehy je super vzor pro ostatní. Na kurtu působí klidně, i když dřív lítal nahoru dolů. Má z nás nejvyrovnanější výsledky, což ukazuje, jak na sobě pracuje.
Český daviscupový tým v Jihlavě v čele s kapitánem Tomášem Berdychem.
Je to inspirace, když vidíte, jak tenista, se kterým jste trénoval, to dotáhne vysoko?
Určitě. Říkám si, proč bych tam nemohl být já? To samé Machy a Kuba Menšík. Ještě před pár lety jsem s nimi hrál, porazil je. Je pro mě motivací, že nechci být tak daleko za nimi, ale co nejvíc se jim přiblížit. I Víťa Kopřiva, s nímž jsem si hodně blízký a postoupil do stovky loni o pár měsíců dřív než já, tak mě hodně namotivoval. Když to dokázal Víťa, dostanu se tam i já. Takže všem těm klukům děkuju.
Proč vám trval průlom déle?
Měl jsem dva tři roky, kdy jsem se nejen zastavil, ale šel jsem i dolů. Začal covid, moc se netrénovalo. Bylo mi sedmnáct, osmnáct a dělal jsem i nějaké blbosti.
Ale, ale… Sem s tím.
Nějaké párty a tak tam byly. Ale i díky tomu jsem si uvědomil, co fakt chci dělat. Pak přišla změna trenéra, začal jsem pracovat s Janem Mašíkem, který je perfekcionista a hodně dbá na disciplínu. To byl celkem šok. Hodně jsem zase začal makat a během půl roku se dostal z 900. na 300. místo. Teď jsem rád, že jsem tam, kde jsem. Každý má prostě svoji cestu. Já věřím, že můžu být hráč top 50, akorát jsem menší a nemám takové zbraně jako Lehy nebo Menša. Já si všechno musím vybojovat. I proto mi všechno možná trvá trochu delší dobu.
S vaším koučem Markem Jaloviecem hodně pracujete na agresivním pojetí, v čem jsou tedy vaše největší zbraně?
Jsem velice dobrý v defenzivě, mám výborný pohyb. Řekl bych, že jsem jeden z nejrychlejších hráčů na okruhu. Stejně jako De Minaur nebo Alcaraz jsem rychlý a ještě k tomu mám dobrou předvídavost. Teď se ale zaměřujeme na to zlepšit servis a první úder po něm, abych se hned dostal do tlaku a jen nečekal, co udělá soupeř.
Nová jihlavská aréna bude hostit Davis Cup.
Na turnaje si berete i buddhistickou literaturu. Už jste našel svůj vnitřní klid?
Pořád ho hledám, někdy je to obtížné s tenisem a životem, jaký žijeme. Neustále se něco děje, je to hektické. Spíš se snažím v tom mít rovnováhu, protože tenisté jsou trochu zhýčkaní. Když jste na top levelu, tak pořád jen luxus, luxus. I pak to může ovlivnit myšlení člověka, nechci říct, že bude rozmazlený, ale já nelítám v oblacích a jsem skromný.
Takže teď máte trochu jiný pohled na svět?
Určitě, i tím, že cokoli člověk dělá, by měl dělat stoprocentně. Snažit se být upřímný a s každým vycházet. Zároveň říkat vše na rovinu. Být slušný ke všem, i na kurtu se to projeví. Pokud má někdo disciplínu v životě, tak se to ukáže v zápase, že je klidnější. Když jste bordelář nebo roztěkaný, tak nemůžete být na kurtu vyrovnaný.
Z toho je jasné, proč vám tak přirostla k srdci Indie.
Když tam člověk přijede, tak si uvědomí, že můžeme být rádi, kde jsme se narodili. Ti lidé jsou z 80 procent chudáci, kteří nemají pitnou vodu a elektřinu. Lidi tady si pořád na něco stěžují, a přitom v Indii by se našim problémům vysmáli. Většinou jsou hodní, milí, i když ta města jsou špinavá, smradlavá. Ale mně se tam v tom vedru dobře hraje. Dokonce mám teď nově kondičního trenéra a fyzioterapeuta z Indie.
Má jiný přístup než Evropané?
Na prvním místě je u něj práce a na posledním peníze. Každý den mám masáž i tři hodiny. Když mi skončil zápas v 11 večer, tak od 12 do 2 jsme měli masáž. Finance jsou pro něj jen na uživení. V jeho bytě v Čennaí stojí nájem 150 dolarů měsíčně. Takže to je úplně něco jiného, než známe tady.
Procestoval jste někdy i další destinace v Indii?
Dvakrát jsem sjel Gangu na raftu. Jednou i s mamkou. Jeden rok jsme se vrátili - já se zlomeným prstem a mamka s břišním tyfem. Jsem dobrodruh. Chci vidět i něco jiného než velká města. Podíval jsem se i do podhůří Himálaje. Nádherná příroda.
Ale v Indii jste hrál i exhibici.
V Ahmadábádu, což je asi desetimilionové město. V týmu byli vždycky jeden kluk, jedna holka a deblista. S mnou hráli Rumunka Irinu Baraová a indický deblista Bollipalli. Skončili jsme čtvrtí, pět krátkých zápasů, finančně dobře ohodnocené, dobré to bylo.
Máte tam už i fanouškovskou základnu?
Na challengeru si dělali srandu, jestli mám indický pas. Nějaké fanoušky jsem tam získal.
Proti ostatním tenistům možná žijete trochu asketický život, sedí to?
Svým způsobem. Něco jsem si prožil v mládí a už mě to neláká. Vím, že na nějaké kluby nejsem. Stačilo. Už jsem umírněný.
