Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) - V pařížském areálu je teď zdraví úplně neznámí lidé a přejí jim hodně štěstí. Ještě před začátkem následujícího rozhovoru se s nimi chtěli fotit i fanoušci Alexandra Zvereva, se kterými si Menšíkovi jako němčináři hezky ‚pošprechtili‘. V pátek odpoledne je v hledišti centrkurtu Philippa Chatriera při semifinále uvidíte znovu vehementně fandit.
Z toho, co píšou fanoušci, se jim zdá, že vy, pane Menšíku, vypadáte během zápasu vysmátý a v pohodě, zatímco paní Menšíková je prý bílá jako stěna a nemá sílu sledovat poslední míče.
Kateřina Menšíková: Tohle bych chtěla uvést na pravou míru. Vůbec nekolabuji, já si to strašně užívám. Medituji a posílám Kubovi energii. V úterý proti Fonsecovi jsem byla nervózní, ale věřila jsem, že to dobře dopadne.
Michal Menšík: Ano, je to tak. Obě holky – moje žena i Kubova přítelkyně (Josefina) – mu posílají energii a já si zápas užívám. I když jak kdy. Ale za ty roky, co s Kubou odmalinka jezdím po turnajích a zažil jsem stovky a tisíce zápasů, už jsem trochu otupěl.
Kateřina a Michal Menšíkovi v Paříži.
Asi nemáte univerzální recept, jak vychovat šampiona?
Michal Menšík: Původně jsem myslel, že Kuba bude hrát hokej. Jenže v té době v tenisové školičce brali děti od čtyř let. Chtěli jsme, aby se syn hýbal, tak jsme ho tam přihlásili. Strašně ho to chytlo a pak už nechtěl dělat nic jiného.
Kateřina Menšíková: Doplním, že kurty máme kousek za domem. Kuba tam tehdy často visel na plotě a díval se, jak děti pinkají. Skvělé bylo i to, že v Prostějově tehdy hráli Tomáš Berdych, Petra Kvitová nebo Lucie Šafářová. Lucii jsem právě psala poděkování, protože Kubovi včera fandila. Posílala jsem jí fotku z roku 2011, kde je s ním vyfocená. Možnost potkávat úspěšné sportovce pro něj byla obrovskou inspirací a formovala v něm touhu vyhrávat. Ten pozitivní přístup máme v rodině. Moji rodiče byli velcí sportovci a vždy mysleli pozitivně. Když navíc na té sportovní cestě potkáváte tolik inspirativních osobností, nesmírně vás to naplňuje.
Kdo vás nejvíc inspiroval?
Kateřina Menšíková: Nechtěla bych na nikoho zapomenout, jsou to velká jména. Petra Kvitová, Tomáš Berdych, Martina Navrátilová, John McEnroe… Loni jsme se potkali také s Rafaelem Nadalem a Rogerem Federerem na Laver Cupu. Když vidíte, čeho dosáhnou, máte z toho obrovskou radost.
Jakub často zmiňuje svého prvního trenéra, již zesnulého Iva Müllera. Jak na něj vzpomínáte vy?
Michal Menšík: Moc hezky. S dětmi to uměl fantasticky a uměl to i s rodiči. Spousta jich vidí v dětech hned Nadala nebo Federera a je potřeba to hodně usměrňovat. V tom byl skvělý. Dokázal v dětech vybudovat lásku ke sportu a zároveň působil na rodiče. Byl to pro mě Pan trenér. Díky němu má Kuba v sobě vnitřní motivaci, která je nutná k překonávání těžkých fází, kdy máte chuť se vším seknout.
Jakub působí velice sebevědomě. Pomohl k tomu i mentální kouč, kterého měl od 13 let?
Michal Menšík: Byly to někdy spíš náhody. Myšlenka na mentálního kouče byl nápad mé ženy. Přišlo to v období, kdy Kuba nešťastně spadl z koloběžky. Zranil se a my přemýšleli, jak ten čas využít. On dva dny probrečel, že je konec a žádný tenis už nebude. Sami jsme si nevěděli rady, jak tu situaci řešit, a tehdy se ukázalo, že spolupráce s Draganem Vujovičem byl skvělý nápad.
Jak jste na něj kápli?
Kateřina Menšíková: Pracovala jsem 25 let jako marketingová ředitelka a měla jsem možnost organizovat různá školení. Vymyslela jsem projekt, kdy jsme na začátku roku zvali známé osobnosti, které v životě něco dokázaly. Měli jsme tam horolezce Radka Jaroše, Jana Mühlfeita z Microsoftu, právě Dragana Vujoviče nebo Mariana Jelínka. Mluvili o tématech, která byla pro ostatní impulsem k zamyšlení, zda by nechtěli ve svém životě něco změnit. Nebyla to žádná suchá nalejvárna. Inspirovala jsem se i u kolegů v Rakousku, kteří si pozvali třeba horolezce Reinholda Messnera. To byl člověk s neuvěřitelným charismatem.
A co si z toho začal brát Jakub?
Kateřina Menšíková: Nikdo nemá cestu vydlážděnou, je to o dřině. Takto jsme vždy mluvili i se synem: Pokud chceš být nejlepší vědec, lékař, zpěvák nebo třeba kouzelník, čemuž Kuba jednu dobu propadl, tak i David Copperfield musí trénovat několik hodin denně. Padlo to na úrodnou půdu.
Michal Menšík: Měli jsme obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Jak říkal Novak Djokovič, důležité je „nestřílet slepými“ a mít kolem sebe nejlepší odborníky, kteří dělají věci správně. A pak vytrvat. Nemůžete vyměnit trenéra a chtít za dva měsíce vyhrát Wimbledon. Důvěra je klíčová. My jsme lidem kolem Kuby vždy důvěřovali.
Kateřina Menšíková: Platí, že jací jste, takové lidi přitahujete. My je aktivně nevyhledávali, prostě nám přicházeli do cesty.
Michal Menšík: Velkou zásluhu má i prostějovský klub. Pan Černošek je v tomto směru kapacita a myslím, že by mu to mohly závidět i největší světové akademie. Dokáže s lidmi skvěle pracovat. Není tam fluktuace. Když byl na tenisovém svazu problém a lidé nedostávali půl roku výplaty, klub držel pohromadě a zůstala tam dobrá atmosféra. Potom přišel Tomáš Josefus, mladý, tehdy se na něj všichni dívali skrz prsty, co to řeší za čísla a data, když základem je přece zahrát přes síť dvacetkrát za sebou. Dnes víme, že moderní tenis je jinde.
Museli jste syna někdy do tréninku nutit?
Michal Menšík: Ne, vážně nikdy. Kdyby přišel s tím, že chce zkusit fotbal, řekl bych mu, ať ho zkusí. Ale tenis ho chytil hned na začátku. Navíc měl úspěchy už od malých dětí, což ho obrovsky motivovalo.
Kateřina Menšíková: Kuba byl nesmírně ctižádostivý. Na základní škole nejel na lyžařský výcvik, nechodil do tanečních. Přišel o věci, které jsou v dětství krásné, ale on dal vždy přednost tenisu. Díky tomu, že neodjel na lyžák, vyhrál mistrovství republiky.
Michal Menšík: Vždycky měl odvahu a chtěl být výjimečný, toužil dosáhnout něčeho velkého.
Kateřina Menšíková: Jako malý si kreslil poháry a stupně vítězů. S panem Müllerem sledovali velké zápasy a psali si postřehy. Jakub byl občas úplně ve svém vlastním tenisovém světě. Já považuji za důležité s dětmi hodně mluvit. My k tomu využívali dlouhé cesty autem. Když byl malý, snažili jsme se turnaje spojit i s výlety po okolí, aby z těch míst něco měl. Doma jsme mu udělali motivační plakát – byl na něm nakreslený kurt a tenisové míčky, které představovaly města, kde všude hrál. Nad tím pak byly grandslamy, turnaje Masters a na samém vrcholu olympiáda.
Michal Menšík: Ten plakát máme pořád doma. Jsou tam zapsané turnaje od Olomouce a Mělníka až po ty největší akce.
Neměli jste někdy problém s tím, že by lidé dávali Jakubovi najevo, že jeho sebevědomí je až příliš velké?
Kateřina Menšíková: My mu vštěpovali: „Nikoho a ničeho se neboj.“ To je základ. Zároveň jsme mu říkali, ať se chová k ostatním tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. Jméno má člověk jen jedno, respekt se získává těžko, ale ztratit se dá velmi rychle.
Michal Menšík: Pokud to ale hráč neřekne nahlas, tak lidé v Česku zase hned mluví o alibismu. Když v jeho 14 letech přijeli na mistrovství světa Američané, bylo vidět, jak obrovsky si věří. My tady často chodíme se sklopenou hlavou. Zdravé sebevědomí ale přirozeně vyplývá z toho, jak moc věříte svým vlastním schopnostem.
Žádné hvězdné manýry na synovi za poslední měsíce nepozorujete?
Michal Menšík: Vůbec ne. Překvapilo mě, jak rychle ten zlom přišel, a měli jsme samozřejmě obavy, co to s osmnáctiletým klukem udělá. Jakub je ale ve všem poctivý, a to platí i pro jeho vztahy.
Během covidu se věnoval mikromagii a také se naučil sám bubnovat. Je obecně manuálně zručný?
Kateřina Menšíková: Nedávno mi skládal křeslo na terasu. Pozval si k tomu sice tři kamarády, ale zvládli to.
Michal Menšík: Mně zase kreslil obrázky k narozeninám. Maluje docela pěkně. Většinou to byly motivy motorek.
Vy jste prý rocker, tak to jste musel jeho hru na bicí kvitovat, ne?
Michal Menšík: V tomhle mě daleko překonal. My jako mladí zkoušeli hrát v tehdejším Domě pionýrů a mládeže, kde byla aparatura. Jenže když hrajete jednou týdně a nemáte nástroj doma, úroveň není vysoká. Když během covidu bylo všechno zavřené, Jakub u bicích trávil i čtyři hodiny denně.
Kateřina Menšíková: Bylo to skvělé, protože tehdy měli v rámci distanční výuky na gymnáziu za úkol připravit si něco do hudební výchovy jako zpestření. Kuba si vzal paruku, sedl za bicí a normálně jim tam zahrál.
Michal Menšík: Na YouTube si našel instruktážní videa, kde ukazují přesné údery, a podle toho se to naučil.
Doma máte ještě syna Lukáše, který trpí poruchou autistického spektra. Je třeba kvůli tomu podle vás Jakub v životě pokornější?
Michal Menšík: Kuba vnímá, že mu bylo shůry dáno víc než někomu jinému, a z toho pramení pokora. Když člověk vidí například ukrajinské tenistky, uvědomí si, že tenis je pořád jenom hra.
Kateřina Menšíková: Kluci mají mezi sebou krásný vztah. Lukáš nás všechny naučil obrovské trpělivosti. Jsme na něj nesmírně pyšní, protože pokud se chce něco naučit, musí tomu obětovat mnohem víc úsilí než ostatní. Fascinují ho ptáci, zná snad všechny druhy a pozná je podle zpěvu. Je to takový amatérský ornitolog. Je jiný, ale nejdůležitější je, aby byl v životě šťastný. Kubovi taky fandí, i když u televize nevydrží sedět celý zápas. Má radost, když vidí Jakuba nebo nás v záběru kamer.
V tenise je velkým tématem finanční stránka. Investice do mladého hráče bývají obrovské, návratnost nejistá. Jak to bylo u vás?
Michal Menšík: Měli jsme štěstí, že jsme oba vysokoškoláci a měli jsme nadprůměrné příjmy. Mohli jsme si dovolit financovat tenis z vlastních zdrojů. Velkou pomocí byla podpora prostějovského klubu, který juniorům spolufinancoval výjezdy, trenéry a další náklady. Ze strany tenisového svazu tehdy pomoc u juniorských grandslamů nebyla ideální, někdy se zájezdy dokonce rušily. V Prostějově ale fungoval skvělý systém, kdy se náklady sdílely mezi více dětí, které cestovaly společně. Začátky jsme zvládli sami a později, když to rostlo do milionů, bylo vše zajištěno díky sponzorům.
Kateřina Menšíková: Už v žákovských kategoriích jsem ale sháněla sponzory například na letenky. Přestože dítě vyhrává a je nejlepší v republice, firmy v tom ještě nevidí přímý marketingový prospěch. Později nám nabídla spolupráci společnost OKsystem. V té době už podporovali Lindu Noskovou, přidali k ní Jakuba a vytvořili z toho společný příběh. Za to jim patří velký dík.
A na závěr zkuste tipovat: Postoupí Jakub v Paříži do finále grandslamu?
Michal Menšík: Tady už se hraje ten nejlepší světový tenis. Bude záležet na naprostých maličkostech. Vidím to 50 na 50 a vyhraje ten lepší.
Kateřina Menšíková: Já tomu věřím. Kuba se Zverevem hrál v Madridu a bylo to velmi těsné. Poučili jsme se z toho a Jakub si za tím půjde.
Michal Menšík: V Madridu občas vypadával z koncentrace, protože nebyl zvyklý na Zverevův rytmus – na to, jak dlouho dribluje s míčkem, jak přerušuje zápas a neustále na kurtu něco řeší, ještě nebyl připravený. Ale teď už bude.
Kateřina Menšíková: On to publikum a velké kurty miluje. Opravdu si to užívá.
Michal Menšík: Hraje čím dál lépe, to je skvělé znamení. Po náročném vítězném zápase, jako byl ten s Navonem, tělo regeneruje mnohem rychleji. Kdyby prohrál, hodně by to bolelo psychicky i fyzicky ještě dlouho. Vzpomeňme si na Austrálii, kde (ve finále juniorky) zůstal ležet na kurtu. Tehdy mu ale do týdne zavolal sám Djokovič, což dalo Jakubovi nový impuls a motivaci. Ten týden strávený s ním v Bělehradě byl úžasný. Všechno se děje z nějakého důvodu a člověk nesmí propadat panice, ani když se nedaří.
Jak na vás srbský tenisový titán působil?
Michal Menšík: Přijeli jsme tehdy do Bělehradu na dva dny, abychom se podívali, jak to tam chodí. Měli jsme možnost s ním posedět a popovídat si. Byla to skvělá zkušenost.
Kateřina Menšíková: Jsem mu dodnes vděčná. S Jakubem společně jedli, řešili fyzioterapii, regeneraci i trénink. Na cokoliv se Kuba zeptal, Novak mu upřímně odpověděl. Pro nás to byly neocenitelné informace. Když je dostanete, záleží jen na vás, jak s nimi naložíte. Jakub se do toho zakousl a náš trenér Tomáš Josefus ty poznatky nasával jako houba. Posunulo nás to obrovským způsobem kupředu.
Někdo vidí Djokoviče jako záporného hrdinu, ale za tohle gesto vůči mladému hráči si zaslouží velký obdiv.
Kateřina Menšíková: Je skvělý. Když se někde potkáme, normálně se obejmeme.
Michal Menšík: Novak je zkrátka svůj. Na spoustu věcí má vlastní, někdy menšinový názor, a proto je u části veřejnosti méně oblíbený. Nejde vždycky s proudem, což se ukázalo třeba kolem očkování. Ale i když se mu dějí nepříjemné věci, bere je s nadhledem a nehrotí je.
