Článek
„Před posledním turnajem (loni v květnu) jsem měla půlroční problémy se zápěstím. A návrat neprobíhal, jak jsem si představovala. Výsledky nebyly optimální, tenis pro mě přestal být zábavným, přestala jsem z něj mít radost a bylo to pro mě trápení, až jsem měla strach na kurt vlézt. Tak jsem se rozhodla, že si dám pauzu a odstup,“ vysvětlovala tenistka pražské Sparty.
„Co si bude myslet široká veřejnost, mi bylo jedno. Spíš jsem se bála, co se bude dít doma. Naštěstí to rodiče přijali úplně v pohodě a jen chtěli, abych byla spokojená.“
A tak krátce po rozhodnutí přerušit kariéru jste mohli Havlíčkovou potkávat ve Starbucksu na Národní třídě. Ale ne jako zákaznici. „Potřebovala jsem to pro svoji obživu, protože nájem se sám nezaplatí. Byla jsem tam moc spokojená, měli jsme hrozně fajn tým lidí a dodnes tam za nimi zajdu na kafčo,“ líčila Havlíčková, která si vyzkoušela, že běhat po kavárně není med.
„Otevíralo se už po šesté hodině, takže mezi pátou a půl šestou jsem tam musela být. Dojezdový čas jsem měla tři čtvrtě hodiny. Vstávala jsem mezi půl čtvrtou a čtvrtou a jela jsem na směnu, která trvala někdy čtyři hodiny, ale někdy i jedenáct… Pořídila jsem si pořádné boty, protože jinak by moje paty a záda byly neexistující a už bych asi nikdy nehrála. Ale s tím příjemným týmem se to kompenzovalo a taky jsme se nasmáli,“ popisovala.
„Z obrázků mě naučili srdíčko a tečku, to je základ. Občas se mi povedl medvěd a tulipán, ale k labutím jsem nedošla, to bych tam musela být déle,“ usmála se.
„Já to ale milovala! Nesla jsem tam výpověď s pláčem, protože mě to hrozně mrzelo a chtěla jsem tam s nimi být dál. Ale když jim řeknu, že přijdu třikrát do měsíce, protože jinak budu po turnajích, nebudu jim moc platná. Když jsem to postavila racionálně, tak do kavárny můžu jít pracovat i za deset patnáct let, až po kariéře. Ale k tenisu bych se za deset patnáct let už vrátit nemohla,“ tvrdila tenistka, jež během herní pauzy stačila také odmaturovat na obchodní akademii v Satalicích.
Při rozhodovacím procesu před návratem do tenisového soukolí pak spolupracovala i s psycholožkou. „S ní jsme to řešily, jak to vidím, proč bych chtěla hrát. Nebylo to ze dne na den. Když jsem byla mladší, tak jsem měla poměrně špatnou zkušenost. Ale teď jsem našla skvělou paní, která mi vyhovuje, a reálně vím, že mi pomáhá.“
Na začátku června tak Havlíčková odehrála v Srbsku první zápasy po comebacku. Teď už má ve sbírce i první trofej z maďarského Mogyoródu, kde ovládla patnáctku. Díky tomu se také na žebříčku WTA vrátila do tisícovky, před dvěma lety už přitom figurovala v první dvoustovce a měla našlápnuto.
Někdejší soupeřky Havlíčkové z juniorských let mezitím dělají čím dál větší průvan na velkých turnajích. Ruska Diana Šnajderová už je dokonce na dohled top 10, Filipínka Alexandra Ealaová zase na Wimbledonu zatápěla obhájkyni Barboře Krejčíkové. Argentinka Solana Sierraová, kterou česká naděje porazila ve finále v Paříži, hrála dokonce ve čtvrtém kole.
„Zaznamenala jsem, že holek, se kterými jsem hrávala, je v první nebo i druhé stovce čím dál víc. Sleduju, že se jim daří, a je to pro mě určitý ukazatel, že bych tam mohla být taky, když budu pracovat tak, jak mám,“ věří Havlíčková, která si ale zatím žádné mety nedává.
„Největší cíl je zlepšovat herní úroveň, abych se dostala tam, kde jsem byla. A pak ji posouvat ještě dál. Hlavní je ale pro mě, že mám z tenisu radost a baví mě,“ tvrdila někdejší svěřenka Lukáše Dlouhého. Teď ale využívá trenéry Sparty, mateřského klubu, který ji po celou dobu pauzy podporoval a dával najevo, že má pro případný návrat dveře vždycky otevřené.
Potom, co asi osm měsíců nedržela raketu v ruce, byly ovšem první týdny přípravy kruté. „Dvakrát jsem oběhla ovál a myslela jsem, že mi upadnou kotníky. Ani ruka nebyla úplně nadšená z toho, že zase bouchá do tenisáků. První dva měsíce byly o tom nabrat zase kondici. Po nich už šel do popředí tenis. V dubnu a v květnu jsem cítila, že bych mohla vyjet na turnaj.“
A pocity ze zápasů? „Je to lepší, než jsem čekala. Hraju líp, než když jsem se loni vracela po zranění. Ještě to není úroveň, kdy jsem byla 196. na světě. Ale hlavně mi sport zase dělá radost.“
Za pár let třeba bude Havlíčková někde z popředí světového žebříčku pohlížet na roční přestávku v kariéře i jako na moment, který jí pomohl přehodnotit priority a také se zbavit nálepky zlobivého dítěte českého tenisu.
„Co jsem nehrála, tak jsem měla o hodně klidnější život než dřív. Řekla bych, že už jsem klidnější jak na kurtu, tak mimo něj. Od návratu jsem dokonce ještě nezlomila raketu. Časy se mění. Ale uvidíme, až budu hrát na vyšší úrovni, jestli se to nevrátí zpátky,“ rozesmála se.
