Článek
Šampion z Roland Garros 1970 a 1971, vítěz Wimbledonu 1973. Elegantní štramák s knírkem naučil své krajany milovat tenis v době, která byla šedivá, až to bolelo. Ve Francii, kde byl respektován jako málokdo, ho přitom vybízeli k emigraci. „V novinách u nás vycházely články, jak tenis potřebuje revizi a neustále se šilo do profesionalismu. Jenže já tu měl manželku, dvě sestry, rodiče…,“ vysvětloval Kodeš v rozhovoru pro Sport.cz.
A tak s neuvěřitelnou trpělivostí a zabejčeností snášel veškeré absurdity tehdejšího režimu, který nevynechal jedinou příležitost, aby to úspěšným tenistům neztížil. Nebýt Kodešova vzácného příkladu, nebylo by ani velkých triumfů Ivana Lendla a jeho následovníků.
„V Americe mi taky říkali, co by pro mě všechno měli, jenže co já bych dělal někde na Floridě? Nejsem prostě ten typ. Tady jsem vyrostl, sem patřím a tady to mám rád.“
V deseti se Kodeš ještě rozhodoval, zda hrát tenis nebo fotbal za Duklu Karlín. Ve dvaceti si už ale poprvé nastoupil v hlavní soutěži Wimbledonu a debutoval i v Davis Cupu, který byl jeho osudovou soutěží. Odehrál v něm rekordních 94 zápasů a šedesátkrát slavil výhru. „Bylo to skvělé období, kdy Štvanice bouřila.“
Ve třiceti už měl své kariérní vrcholy za sebou, ke čtyřletému synovi Honzíkovi mu přibyla dcerka Tereza. Cítil na sobě přibývající léta, ale v Basileji přesto vyhrál svůj poslední 25. turnaj v kariéře.
Jan Kodeš na Livesport Prague Open.
Ve čtyřiceti už byl pár let daviscupovým kapitánem a také stál za projektem nového areálu na Štvanici, který během bezpočtu schůzek a jednání doslova vydupal ze země. V červenci 1986 se zde mohl konat památný finálový turnaj Fed Cupu, kam s americkým týmem zavítala i Martina Navrátilová.
Tenisové prostředí neopustil Kodeš ani jako padesátník. Kromě toho, že šéfoval úspěšnému turnaji Czech Open, se ale nechal uvrtat i do funkce prezidenta Českého tenisového svazu, což mu přineslo spoustu nervů i mnohá rozčarování.
Jako šedesátník pak sepsal obsáhlou, skoro osmisetstránkovou bichli Tenis byl můj život, kde neuvěřitelně podrobně a upřímně rozebírá vrcholy i pády své bohaté kariéry.
Hektický život si ovšem vyžádal daň, coby sedmdesátník už byl po transplantaci srdce. Ale tenisové vášně se nevzdal, na Štvanici bývá skoro každý den. Své krajany jezdí povzbuzovat na Roland Garros i do Wimbledonu, kde je jako šampion váženou a respektovanou osobností.
„Rogere, co ten bekhend?“ ptal se Kodeš s nadsázkou Federera po jeho posledním wimbledonském triumfu v roce 2017. A švýcarský maestro musel uznat, že má česká legenda zase pravdu.
Ve svých názorech je pořád nekompromisní a neoblomný. Když to Novak Djokovič během covidové kauzy schytával ze všech stran, velkého zastánce našel v Česku. Mladší generace Kodešovu upřímnost občas nevydýchá, ale to není jeho problém.
Každé setkání s tímhle borcem každopádně stojí za to, i když se rozhovor v krátké chvíli může změnit v litanický monolog. Škoda jen, že Kodeš u příležitosti svých kulatých narozenin nakonec nekývl na natáčení vzpomínkového pořadu Paměť sportu. Mohla to být další ukázka jeho neutuchající energie, kterou si hodlá ponechat i jako čerstvý osmdesátník.
Všechno nej a hodně zdraví!
