Milovaná, nenáviděná. Čechům antuka tolik nevoní, i když na ní vyrostli

Paříž (od našeho zpravodaje) - „Když se bavím s našimi hráči, tak jim říkám: Pořád kňučíte, že antuka klouže, že to špatně skáče, ale přitom od žáků jste na ní hráli! Ať to byl Ivan Lendl, Tomáš Berdych, Petra Kvitová, sestry Plíškovy,“ řekl pro Sport.cz vítěz Roland Garros z let 1970 a 1971 Jan Kodeš. „Já tvrdím, že tenista, který se naučí hrát na antuce, může hrát všude. I když mě prohlašovali za antukáře, tak jsem pak začal soupeře kosit i na trávě,“ líčila tenisová legenda.

Kodeš má také naprostou pravdu v tom, že antuka není pro bolestíny a připomíná spíš tenisové galeje. Ustojí je jen hráč silný mentálně i fyzicky. A je taky školou trpělivosti. Připravte se na mnohahodinové souboje s nekonečnými výměnami. Právě v zápasech na oranžovém podkladu však vidí tenisoví puristé tu skutečnou krásu.

Pařížské kurty jsou přitom ve skutečnosti pokryty bílým vápencem, na který je poté nanesena několik milimetrů silná vrstva červeného cihlového prachu, jež se zalije vodou. Tento proces se opakuje několikrát, dokud každý dvorec nezakryje tenká, kompaktní vrstva. Kombinace vápence a drcené cihly ovšem není francouzský vynález. Přišli s ním Britové. Oranžové kurty jsou ale už dlouhé desítky let i součástí české (městské) krajiny.

„V Česku ani není moc na výběr. Venkovní betonové kurty tam ani moc nejsou, a když jsou, tak na nich nemáte důvod trénovat, protože všechny juniorské turnaje se konají na antuce. Takže na tomhle povrchu jsem vyrostl i já,“ vykládal třiadvacetiletý Jiří Lehečka.

A přesto si i letos dvojnásobná semifinalistka z French Open (2012 a 2020) Petra Kvitová nebo vítězka pařížské juniorky 2021 Linda Nosková po vyřazení v prvním kole svorně oddechly, že už je antuková sezona za nimi.

„Po čtyřech dnech tréninku na antuce jsem si říkala, že už se do rytmu dostávám, občas jsem se i sklouzla. Pak jsem ale dva dny nehrála, míče byly najednou těžké, kurty úplně jiné. Tak jsem si říkala: Už je to tady zase,“ hořce se usmála Kvitová. „Úplně jsem se na tom povrchu nenašla,“ přikývla Nosková.

Hernímu stylu českých špiček nedávné minulosti i žhavé současnosti konvenují spíš tvrdší podklady. „Jak se kariéra vyvíjela, tak lidi okolo mě i já jsme cítili, že moje hra a to, jak se na kurtu projevuju, je stavěná na rychlé povrchy a dobré odskoky,“ potvrdil Lehečka. I bombarďák Jakub Menšík je ze zřejmých důvodů jistější na betonu.

Za antukáře se z Čechů ve stovce ATP považuje jen Vít Kopřiva, mezi ženami z ní nemají vítr Markéta Vondroušová a Marie Bouzková. Dlouhé zástupy jmen, které oranžovou barvu kurtu milují, se ale dají najít hlavně ve Španělsku, v Itálii, Argentině…

„Nemůžu říct, že bych antuku nějak nesnášel. Kvalitní antuku mám rád, když ty kurty stojí za to, což jsou Monte Carlo, Madrid a Paříž. Ale s prominutím, když přijedeme do Říma, je to tisícovka a neumějí tam postavit kurt, tak to se na mě nezlobte. Když to jde v Monacu, proč to nejde tam? Pak je to na těch turnajích spíš boj. Nevyhráváte zápasy tenisovým uměním, za dobrý úder nejste odměněni,“ posteskl si Lehečka.

Česká bilance prvního kola na Roland Garros příjemně překvapila. Osm postupů ze 13 zápasů. Do třetí rundy už se ale protáhlo jen trio Bouzková, Vondroušová, Lehečka. Do závěrečných kol se na antuce dostanou jen ti nejodolnější, nejvytrvalejší a nejzarputilejší. O tom Kodeš něco ví.