Článek
Už jste se stačil z kruté porážky od světové jedničky Jannika Sinnera, s nímž jste uhrál na Roland Garros jen tři gamy, otřepat?
Ano. Fyzicky to s ním nebylo zase tak náročné. Na kurtu jsme byli jen hodinu a půl. Musím mu dát však obrovský kredit. Zahrál neskutečně. Nezbývá mi nic jiného než jít pokorně dál a zkusit to na dalším turnaji.
Bylo těžké hodit výprask s ním rychle za hlavu?
Ani ne. Asi bych stejně moc věcí neudělal jinak. Ve druhém setu to sice vypadalo, že produkuji hodně chyb, ale v momentě, když jsem dostával na zadek, jsem potřeboval něco změnit, začal jsem riskovat víc a z toho to pramenilo. Zkusil jsem všechno, on byl však nehratelný. Vím, jaké to je, když kluci okolo třicátého, čtyřicátého místa mají svůj den. Teď jsem zažil situaci, když ho má světová jednička.
Dalo se z toho zápasu vzít vůbec něco pozitivního?
Určitě. Něco jsem se snažil vybrat. Ukázal nám hranice. Pokud chci cílit na nejvyšší mety, musím se zlepšit natolik, abych i takovému hráči, v takové formě a v takový den byl schopný alespoň trochu konkurovat. Třeba vyhrát set.
Je absolutní špička tolik odskočená, nebo by utkání za jiných okolností mohlo být vyrovnanější?
Alcaraz se Sinnerem rozhodně odskočeni jsou. Oni drží prapor a jsou schopni demolovat soupeře. O zbytku první desítky to už tak neplatí. Celkově všichni hráči až do šedesátého místa jsou kvalitnější, než byli deset patnáct let zpátky. Tenis se strašně vyrovnává. Nepočítám-li dva jmenované, každý může porazit každého.
Byla nějaká šance, že byste se v Prostějově po vyřazení v Paříži představil, stejně jako aktuální česká jednička Jakub Menšík?
Přemýšlel jsem nad tím a měl jsem to i v plánu. Do Prahy jsem se ale dostal až v noci na pondělí. Letadlo mělo značné zpoždění. Nebylo proto reálné během jediného dne se zadaptovat. Už jsem hrál čtyři týdny v kuse. Bez tréninku, regenerace, rovnou do zápasu, to nebylo možné.
Hrálo nějakou roli i to, že jste měl loni únavovou zlomeninu bederního obratle?
Rozhodně. V dnešní době se tenis vyvíjí tak, že je fyzicky náročnější, kurty se zpomalují, výměny jsou delší. Po tom, co jsem si loni protrpěl, musím na sebe dávat větší pozor, dělat taková rozhodnutí, abych s čistým svědomím věděl, že když půjdu na kurt, jsem stoprocentně připravený.
Jiří Lehečka
Mrzí vás, že si na domácím turnaji nezahrajete?
Na jedné straně ne. Znamená to totiž, že jsem hrál slušně v Paříži. Na druhé straně ano, protože je to jedna z šancí ukázat se doma. To mi přijde hrozné. Česko by si s ohledem na naše současné výsledky zasloužilo ATP turnaj. Když vidíme, že Australané, Američané, Italové či Španělé mohou hrát doma, přijde nám to líto.
Co by se muselo stát, aby přišel zlom a ATP turnaj by se hrál i v Česku?
Vezmu-li v úvahu, že se u nás nehrál ani za dob Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka, museli bychom já, Kuba Menšík a Tomáš Macháč být první, druhý a třetí na světě. To není ale otázka na mě. Já to říkám jen z pozice hráče, který by byl rád, kdyby něco takového mohl zažít a zahrát si třeba v Praze před vyprodaným hledištěm. Nemyslím si ale, že to zažiju.
Co vás čeká v následujících týdnech?
Po dvou letech budu hrát zase na trávě. Minulý rok jsem tuto část sezony kvůli zranění vynechal. Moc se těším. V polovině týdne odletím do Stuttgartu, kde se začnu připravovat a odehraji i tamní turnaj. Pak mě čeká pětistovka v Queen's Clubu. Uvidím, jak se mi bude dařit, a podle toho se rozhodnu, zda budu hrát i týden před Wimbledonem, nebo si dám pauzu a budu se připravovat na třetí grandslam.
S jakým cílem do Wimbledonu půjdete?
Musím být realistický. Jak jsem řekl, loni jsem na trávě nehrál. Nevím proto, co mám od sebe očekávat. Určitě ale udělám maximum, abych se podíval do druhého týdne.
Jaké jsou vaše plány do zbývající části sezony?
Stejné jako minulý rok, kdy jsem to měl slušně našlápnuté do první dvacítky, ale bohužel jsem se zranil. Dostat se do ní je cílem. V hlavě to mám.
Jak vnímáte váš vzájemný boj na dálku s Jakubem Menšíkem a Tomášem Macháčem o post domácí jedničky?
Moc to neřeším. Pamatuju si, že já byl českou jedničkou, když jsem byl osmdesátý na světě. Raději budu dvojkou, když budu dvacátý. Myslím, že jak Kuba Menšík, tak Tomáš Macháč by to viděli stejně. Hlavní je zlepšovat se individuálně. Chvíli jsem byl českou jedničkou já, pak Tomáš, teď je to Kuba. Už jenom, že se někdo z nás pohybuje na úrovni první světové dvacítky, je super. Po Tomáši Berdychovi a Radku Štěpánkovi jsme dlouho neměli hráče, kteří by se tam dostali, nebo dokonce delší dobu udrželi. Teď jsme tři, co tu šanci mají.
Může to přinést třeba úspěch i v týmové soutěži?
Všichni budeme rádi, když své síly budeme moci spojit a třeba v Davis Cupu uhrajeme nějaký pěkný výsledek. Výhodou je, že ve dvouhře můžeme každý zaskočit za každého. Jen ještě potřebujeme rozhodujícího deblistu.
Dlouho jsme se u českých mužů nedočkali nějakého výrazného grandslamového úspěchu. Na ty dosahovaly v posledních letech jen ženy. Co třeba letos ve Wimbledonu?
Když si vzpomenu na to, že aby Tomáš Berdych vyhrál grandslam, musel porazit Federera, Nadala i Djokoviče, tak my teď máme Sinnera a Alcaraze. Navíc je velká šance, že ve čtvrtfinále můžete hrát s Djokovičem, který za zenitem nebude, dokud neukončí kariéru. Je tu i Zverev a další skvělí borci. Je to tedy těžké. Tím, že se hraje na tři vítězné sety, zároveň i spravedlivé, není prostor pro žádnou náhodu.
