Článek
Jen čtyři legendy před ním dokázaly vyhrát olympiádu a obhájit zlato na světovém šampionátu: Lotyš Ivans Klementjevs, Němci Andreas Dittmer a Sebastian Brendel a Maďar Attila Vajda. V sobotu se k nim přidal 32letý kanoista z Nymburka, který už v pátek dojel na pětistovce stříbrný.
„Je to příjemné, ale o různých rekordech slyším spíš z okolí, než že bych z toho nějak žil. Když o nich povím manželce, stejně mi řekne: A co jako?“ s úsměvem hlásil Fuksa po návratu z Milána. „Proč bych se měl za něčím honit? Kanoistika mě naplňuje. Teď pět dnů netrénuju a nemám tak dobrou náladu jako když chodím na tréninky,“ popisuje.
I web Mezinárodní kanoistické federace označil jeho vystoupení ve finále kilometru v Miláně jako dominantní, jiné slovo asi nejde použít. Na prahu třicítky Fuksa dozrál v závodníka, který na olympijské distanci nemá konkurenci.
„Já počítal s medailí už v Riu a Tokiu,“ neskrývá jeho otec a trenér Petr Fuksa. „Natrénováno měl, ale tehdy na to neměl hlavu. Teď už nemá jen kanoistiku, narodila se mu dcera, zklidnil se,“ popisuje muž, který olympijského šampiona doprovází od prvních kroků i záběrů na vodě.
„Je to stroj, s manželkou jsme se bavili, že máme doma robota, vždyť vozí domů medaile dvanáct let,“ říká obdivně o synovi, který první velkou medaili získal už v roce 2012. „Všichni si myslí, že to pro něj končí tréninkem, ale nekončí. Martin tím žije od rána, kdy se probudí, k tomu má dobré podmínky,“ vyjmenovává Petr Fuksa starší ingredience šampiona.
Další důležitý muž rodinného týmu, dědeček Josef, přitakává. „Martin je výjimečný. Nepotkal jsem poctivějšího člověka v přípravě,“ říká Josef Fuksa, a to už za 79 let života, který zasvětil kanoistice, potkal hodně svěřenců.
„I když je unavený, plán do puntíku splní. Do posilovny občas jen nakouknu, protože moc nemám rád tu jejich hudbu v ní,“ usměje se. „A řeknu mu, že má třeba těžší činku, než by měl. On jen odpoví, že to je v pohodě. Je radost ho trénovat,“ říká zkušený kouč.
Dříve byla vrcholnou tratí třináctinásobného mistra Evropy pětistovka, ale postupně se s trenéry věnoval čím dál víc delší kilometrové trati, aby mohl uspět na olympiádě. Když se mu to loni po dvou hrách s nenaplněnými ambicemi povedlo, motivace logicky klesla. Ale zase získal klid.
„Makám pořád na sto procent, ale jsem víc nad věcí. Nemám rád, když sportovec říká, že si něco užívá, také před každým závodem trpím nervozitou, ale koutkem mysli si ho dokážu užít. Jsem uvolněnější, to mi pomohlo k dalším medailím,“ je přesvědčený.
Martin (vpravo) a Petr Fuksovi. Parťáci z deblkanoe, kteří se dokáží i poškorpit.
Už toho není mnoho, čeho by ve světě kanoistiky mohl dosáhnout. Za rekordy se nehoní, zlaté medaile má ze všech podstatných akcí… A tak se jeho přání upínají k úspěchu rodinného tandemu. S o pět let mladším bratrem Petrem už byl na dvou olympiádách, ale na velkou medaili spolu ještě nedosáhli.
Letos kvůli programu individuálních disciplín na mistrovství světa Fuksovi deblkanoi vynechali a Petr dojel se čtyřkánoí šestý. Příští rok v jejich plánech sourozenckého dua opět figuruje. Klíčem je vedle výkonnosti dokonalá souhra. I když na břehu jsou oba bratři občas horké hlavy.
„Bublá to mezi námi všemi obden, někdy je to těžké. Já jsem nejklidnější, Martin je zase splachovací, vyslechne si svoje a dá se do klidu. Ale když jsou oni dva spolu, už to odneslo i křeslo v mé kanceláři,“ prozradil Petr Fuksa starší.
„Je pravda, že taťka občas dělá místo trenéra bodového rozhodčího, když se chytneme a musí nás oddělovat. Spíš kvůli Máťovi, protože jinak bych se s ním vypořádal a neměl by žádnou medaili,“ rýpe do sourozence mladší z bratrské dvojice. „Péťa kouká víc na bojové sporty, tak si myslí, že by měl navrch,“ reaguje ve stejném stylu Martin Fuksa.
„Mě mrzí, když se kluci hádají, už jsem někdy myslel, že se i porvou. Já mám radši rodinnou pohodu. Ale když si sednou do jedné lodě, už je třeba být jako jeden člověk,“ dodává s nadhledem nejzkušenějšího člena týmu Josef Fuksa.
