Článek
Byl u medailových začátků čtyřkajaku jako pověstné vlajkové lodi české kanoistiky. V čerstvých devatenácti letech v něm získal světový bronz v roce 2010, pak dvakrát slavil stejný kov i na olympijských hrách. Spolu třeba s Josefem Dostálem, který se prosadil na singlkajaku až do role olympijského vítěze, zatímco Havel převážně zůstával jistotou v početnějších posádkách.
V srpnu vstoupil mezi pětatřicátníky, ale velké medaile vozí pořád. Naposledy na deblkajaku s Jakubem Špicarem z mistrovství Evropy v portugalském Montemor-o-Velho.
Pohrával si přitom s myšlenkou, že loňský evropský šampionát v Račicích bude ideální příležitostí, jak naposledy z lodi zamávat fanouškům. Ale jede dál. „Rozhodně by mě nenapadlo, že vydržím tak dlouho. Já byl vždycky ten, kdo tvrdil, že budu závodit maximálně do třiceti a pak konec, protože to nevydržím,“ přiznává.
Naučil se trénovat chytřeji, využívat zkušenosti, a tak příprava vypadá jinak než v dobách kolem olympijského Londýna. „Tehdejší dávky bych teď určitě nevydržel. Ale s věkem se musíte naučit vnímat tělo, být k němu opatrnější,“ popisuje. A pomohl mu i nový kvalifikační systém, byť třeba o dva roky mladší Josef Dostál patří mezi jeho kritiky.
Nově se kvalifikuje na olympiádu ze žebříčku závodů v průběhu dvou let místo jednoho vrcholu v podobě mistrovství světa rok před hrami. „Jak jsme jezdili dobré výsledky a letos začala kvalifikace, tak mě to trochu zavázalo, že bych chtěl do Los Angeles vydržet a uvidíme, jestli se tam povede i závodit,“ říká účastník tří olympiád.
Po čtyřech započítaných závodech je na deblkajaku se Špicarem na třetí pozici, aktuálně by postupovali i díky umístění mezi čtyřkajaky. Na něm se příští týden na světovém šampionátu v Poznani představí spolu s Jakubem Brabcem a Radkem Šloufem, tedy v sestavě, v níž skončili těsně čtvrtí na posledním Světovém poháru v Montrealu.
„V Poznani jsem před šestnácti lety získal svoji první medaili na seniorském mistrovství Evropy. Letí to,“ pousmál se. Jak čas ubíhá, ostatně vidí i doma. Jeho dcera Lilien už získala první medaili na republikovém šampionátu kanoistů.
„Přišlo mi zvláštní, že už ty závody neobjíždím jen jako závodník, ale i jako tatínek,“ usmívá se. Opět se tak potkává třeba se svým dlouholetým parťákem z deblkajaku Lukášem Kusovským. „Máme podobně staré dětičky, teď jsme je vyprovázeli na závody a vzpomínali, že nám to zase tak dávno nepřijde, kdy jsme tam závodili my,“ přiznává.
Dcera je kajakářka, ale první medaili získala ve čtyřkanoi. „Takže jsem od Martina Doktora dlouho poslouchal, ať si uvědomím, že první republikovou medaili má z kanoe,“ směje se Havel. Dvojnásobný olympijský vítěz a současný sportovní ředitel Českého olympijského výboru je strýcem Havlovy ženy Andrey.
V kanoistice závodí už i jejich mladší sedmiletá dcera Malvína. „A tříletý syn, když vidí někde ležet pádlo, nebo kajak na trávě, hned do něj leze a dělá, že pádluje, tam to asi neskočí jinak,“ tuší Havel. „Přitom jsem si nepřál, aby děti pádlovaly, vím, jakou dřinu to obnáší, ale samy k tomu tíhnou,“ říká smířeně Havel, jenž se od loňského listopadu realizuje i mimo vodu a rodinu.
Rozjel svůj podcast s názvem Tudy vede cesta. „Já mám podcasty strašně rád, zajímají mě příběhy lidí a dlouho jsem k tomu sbíral odvahu, protože ráčkuju,“ připomíná. „Ale jednoho dne jsem si řekl, že to zkusím, a hrozně mě to baví,“ pochvaluje.
Ve studiu už měl třeba moderního pětibojaře Davida Svobodu, judistu Lukáše Krpálka, snowboardistku Zuzanu Maděrovou, atletky Zuzanu Hejnovou, Amálii Švábíkovou či Nikoletu Jíchovou, biatlonistky Evu Puskarčíkovou a Terezu Voborníkovou i další.
„Teď jsem točil s bikerem Tomášem Slavíkem, to mě bavilo hodně, domluvený jsem s hokejovým brankářem Lukášem Dostálem, že natočíme díl online. Ohlasy mám zatím pozitivní, tak snad to není jen od kamarádů, ale dá se to poslouchat,“ věří kajakář.
