Článek
Určité signály z Austrálie přicházely už nějaký čas. Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí uzavřít profesionální plaveckou kariéru?
Nechtěla jsem rozhodnutí uspěchat a po nepovedené olympijské kvalifikaci prostě říct, že to balím. Dala jsem si dva tři měsíce oraz, bez každodenního tlaku na sportovní výkon. A přišla velká úleva. Chodila jsem do práce, trénuji plavání a pilates, a první měsíc jsem si vůbec neuvědomila, že nemám velkou sportovní aktivitu. Tělo bylo odepsané.
Jak dlouho muselo snášet vrcholové plavání?
V deseti jsem nastoupila do sportovní třídy a začala trénovat až sedmkrát týdně. Ale měla jsem štěstí, že jsem nikdy neměla vážnější zranění. Spíš mě začala zrazovat hlava. Nepřipouštěla jsem si, že stárnu. Nepřesvědčila jsem se, že mám víc regenerovat. To je ale moje povaha, buď sto procent, nebo nic. Vím, že to je jedna z mých špatných vlastností. Možná stačilo ubrat pár procent tréninku na úkor odpočinku a loučení mohlo být jiné.
Jaké?
Ideálně samozřejmě olympijský start v Tokiu. V tom mi bohužel nepomohlo odložení her. V roce 2020 jsem byla připravená dobře, během toho roku navíc jsem ale začala plavání trochu nenávidět.
Barbora Závadová při plaveckém MS v korejském Kwangdžu v roce 2019.
V roce jste 2012 jste získala bronz na ME, v roce 2015 byla pátá na MS. Přinesla zlom v kariéře nepovedená olympiáda v Riu?
S mým tehdejším koučem Jaroslavem Strnadem jsme měli jednoznačný cíl být ve finále. To ale nevyšlo. Pro mě to bylo strašné zklamání. Od těch her se měla odvíjet moje budoucnost, i budoucnost trenéra. Tenkrát jsem si nedala ani moc velkou pauzu a po třech týdnech tréninku jsem si uvědomila, že plavání nesnáším. Brečela jsem. Začalo to být jako na houpačce.
Právě tehdy přišel nápad odjet do Austrálie...
Hodně lidí se asi ptá, jestli mi to stálo za to, jestli se to vyplatilo. Já mám zcela jasno, že mi to do života dalo úplně nejvíc. Možná bych ještě byla ve finále ME, ale za rok bych byla úplně hotová a skončila bych. Austrálie přede mě postavila nové výzvy. Trénovala jsem se světovou rekordmankou, naučila se jiný přístup a trenérské postupy. A i když jsem se výsledkově nezlepšovala, tak jsem na tom nebyla fyzicky špatně.
Australský životní styl - s neodmyslitelnou relaxací na pláži - Barboře Závadové přirostl k srdci.
Byla hlavní překážka v psychice?
Tím si asi projdou všichni sportovci. Někdo se potýká se ztrátou motivace, někoho to prostě nebaví. V pozdějším věku bojujete s neúspěchem a stagnací. Já jsem poslední dva roky spolupracovala s psycholožkou Hankou Pernicovou a skypovala jsem s ní snad častěji než s rodinou. Ona mě dokázala uklidnit, že nemusím být každý den lepší než včera. Taky mě naučila být na sebe hodnější, hodně holek totiž bojuje ve sportu s tím, že jsou na sebe až příliš tvrdé. A když zklamete sami sebe, tak cesta zpět je hodně těžká. Přestanete si věřit.
Cestu zpátky jste ale našla a s ní i životní balanc. Máte nový vztah, práci...
Loni se začalo všechno obracet do správného směru. Začala jsem vnímat i jiné výzvy než plavání, třeba začít kariéru v nové zemi, kde začínáte od nuly. Našla jsem si novou vášeň ve cvičení pilates, stala jsem se instruktorkou, a trénuji také malé plavce. Našla jsem i nový vztah a najednou si uvědomila, že ta velká kapitola mého života je u konce. Jsem člověk, který se dívá dopředu. A najednou tam vpředu závodní plavání nebylo.
Posledním závodem v kariéře Barbory Závadové byla znakařská dvoustovka na australské olympijské kvalifikaci v Adelaide.
Jaký byl nakonec poslední závod?
Paradoxně to nebyla pohovka, ale znakařská dvoustovka. A po deseti letech v osobním rekordu! Bylo to v Adelaide, dívali se taťka s mamkou, můj australský trenér. Plavala jsem a věděla, že to je poslední závod v životě, který plavu.
Jaké se ve vás mísily emoce?
Cítila jsem po dlouhé době radost a štěstí. A současně úlevu a zadostiučinění.
