Článek
I ona měla při ceremoniálu husí kůži, byť na rozdíl od Evy Puskarčíkové či Gabriely Soukalové nedošlo na slzy dojetí. „Já si pak pobrečím za pár dnů doma,“ usmála se. „Přece jen po devíti letech už ty euforické stavy nejde napodobit,“ vyprávěla.
Kolikrát se jí honilo hlavou, jaké by to bylo, kdyby místo podvádějících Rusek stály Češky na stupních vítězů už v Soči. „Byla jsem z toho trochu mrzutá a naštvaná. Přemýšlela jsem, o co jsme vlastně přišly,“ přiznávala. „Ale byla jsem moc ráda, že to Český olympijský výbor a svaz pro nás udělaly tak hezké a mohli tu s námi být i naši nejbližší,“ cenila si.
Pořád měla v hlavě větu Soukalové, která už po závodě v Soči předvídala, že by jednou mohly medaile skončit v rukou tehdy čtvrtých Češek. „Říkala jsem si coby ne, protože Rusky byly dopingem pověstné. Těžko říct, jestli je to jejich vina nebo nevěděly, co jim trenéři dávají, ale měly takovou pověst,“ popisovala Landová.
Čím více se novoměstský ceremoniál blížil, tím více otázek na něj dostávala i od svých žáků. Po kariéře totiž zakotvila za katedrou, na druhém stupni učí angličtinu a tělocvik. „A pořád mě to baví. Je to pestrá práce, a ještě se mi nestalo, že bych z ní byla otrávená,“ vypráví nadšeně.
A kdyby snad někdo z jejích žáků nevěděl, jaké úspěchy má paní učitelka Landová za sebou, stačí se podívat do školní vitrínky s nápisem Úspěšní žáci. A že jich jen v biatlonovém prostředí na základní škola Arbesovka bylo. „Je tam Gabča, já, Jessica Jislová, Markéta Davidová tam byla na prvním stupni,“ vypočítává Landová.
Česká biatlonistka Jitka Landová v dobách aktivní kariéry v Östersundu.
Z kvarteta medailistek končila kariéru jako první. Nedobrovolně kvůli zdravotním potížím, už v 26 letech. Stále má ale vysportovanou postavu, na běžkách či skialpech je často. A v únoru si poprvé střihla i Jizerskou padesátku.
„To bylo hrozně spontánní. Viděla jsem, jak je celý týden hezky, tak jsem si řekla, proč ne. Nejela jsem to ze žádného tréninku, ale pořád se hýbu,“ popisovala svoji motivaci. „Podmínky byly nakonec strašně těžké, chvíli déšť, mlha, sníh se bořil a přicházela obleva… Ale hrozně mě to bavilo. Až jsem přemýšlela, že si zajedu ještě nějaký jiný lauf,“ líčila.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V cíli byla devátá z českých žen za tři hodiny a sedm minut. „Jsem si říkala, že si vezmu sušenku, pojedu pomalu, někde se napiju. Ale nedalo mi to, jela jsem tempo od začátku do konce,“ smála se.
Zdravotní trable z konce kariéry už ji tolik neomezují. „Musím být opatrná, pořád mám revmatoidní artritidu a chodím na kontroly krve, ale snad je to stabilní. Unavená bývám standardně a není to takové tragédie jako bývala. Naštěstí,“ hlásí s úlevou.
V Jablonci pomáhala i s tréninkem dorostenců, ale jen do minulého podzimu. „Po odpoledním vyučování jsem šla na trénink, přišla jsem domů a říkala si, ať mi nikdo nezavolá, jak se mi nechtělo mluvit. Byla jsem vyždímaná,“ vysvětluje.
Biatlon ale nedále sleduje, i v Novém Městě na Moravě si užívala setkání se štafetovými parťačkami i bývalými soupeřkami. „Jen jsem si říkala, že se ta generace strašně posunula. Spoustu těch mladých už neznám. Ale třeba holky Gasparinovy jsou kamarádky, těm jsem fandila,“ usmívala se.
