Článek
Při odpoledním semifinále českých reprezentantek proti Finsku budete vhazovat čestné buly. Jaký máte vztah k florbalu?
Mám ho moc ráda, znám pár lidí, kteří ho hrají. Problém je v tom, že kdybych měla vybrat sport, který mi fakt nejde, tak je to florbal. Možná mi chyběl postřeh, ale když jsem ho hrála na škole, přišel mi strašně rychlý a já míček vůbec nestíhala. Takže obdivuju lidi, kteří jsou na tom výrazně lépe, hezky se na ně kouká.
Znáte se třeba s reprezentantkou Vanessou Rebeccou Keprtovou, jejíž maminka je biatlonovou rozhodčí.
Pamatuju si celou rodinu, vždycky mi fandili. Vanessku i jejího bráchu si vybavuju jako malé děti, teď už jsou dospělí, neskutečné, jak to letí…
České biatlonistky (zleva) Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Lucie Charvátová a Veronika Vítková po triumfu ve štafetě v Presque Isle v roce 2016.
Před českým zápasem ještě můžete zhlédnout štafetu biatlonistek v Hochfilzenu. Co říkáte na střelecké zlepšení Lucie Charvátové v aktuální sezoně?
Jsem za to moc ráda, Lucce jsem to spoustu let přála. Je obdivuhodné, že nastal takový zlom, protože upřímně jsem to úplně nečekala. Je vidět, že ve střelbě, kterou mívala rozhozenější, jde udělat velký kus práce, a za tu dřinu si to zaslouží. Držím ji palce do dalších závodů.
Pomohla ji psychicky střelecky zvládnutá štafeta v Östersundu, kde nemusela na trestné kolo?
Vždycky je třeba překonat tu svou obavu. A když se přesvědčíte, že to jde, nějaký blok z minulosti může zmizet. Jsem moc ráda, že sezona začala úspěšnou štafetou, protože pro sebevědomí celého týmu je to důležité.
Také jste během své kariéry zažila štafety, které se Lucii Charvátové nepovedly. Měla jste pochopení pro to, že v týmovém závodě je pro ni stres ještě větší?
Rozhodně. Když to zkazíte sami sobě, je to jen o vás. Ale nechcete to zkazit dalším lidem, kteří nechají všechno na trati. To je nejvíc stresující disciplína.
Charvátová vnímala i negativní komentáře a zprávy na její osobu. Také jste si to zažila, jak těžké je si je nepustit do hlavy?
Hodně záleží na povaze člověka. Někdo je taková osobnost, že mu je to úplně jedno. Další jsou na to citlivější, souvisí to i s vaším dlouhodobějším rozpoložením a náladou.
Jak jste to měla vy?
Zažila jsem laviny kritických komentářů, které mě odsuzovaly, i když jsem dojela třeba osmá. Ale v určitý moment jsem si uvědomila, že je úplně jedno, co kdo říká. Názory ostatních na mě nemají vliv, protože lidé mají tendence někoho hodnotit na základě svého vidění a svých zkušeností. Ale je jen na nás, jaké nároky máme na sebe my. Mě už se tyhle věci nedotýkají, ale umím si představit, že pro ni to dlouhodobě muselo být těžké. Je něco jiného, když vám napíší kritiku po jednom závodě, nebo trvá několik let. Je obdivuhodné, jak to Lucka ustála a ukázala velkou sílu. Zároveň je to ukázka pro mnoho lidí, že se nemá ztrácet naděje navzdory tomu, že nás okolí hodnotí špatně.
Jak vnímáte situaci francouzského ženského týmu? Simonová byla usvědčena z krádeže peněz Braisazové-Bouchetové, Richardová byla nařčena z manipulace se zbraní Michelonové. I v takové atmosféře dokáží vyhrávat štafety…
Nechci komentovat dění v jejich týmu, nevidím do něj a kolikrát se věci mají jinak, než jsou vykresleny mediálním obrazem. Ale musím říct, že je pro mě hodně překvapivé, jak jim to funguje a jaké výsledky zajíždějí. Protože mám pocit, že pro úspěchy je třeba, aby tým fungoval jako jeden organismus, musí tam být společná energie, co nejvíc přátelská. A když tam dochází k takovým nepříjemným věcem a přesto dosahují excelentních výsledků, to je pro mě nečekané.
