Článek
Novotný, jenž se po kariéře vydal cestou trenéra a komunálního politika, se při mistrovství světa, které proběhne příští týden v Praze, ujme role ambasadora a televizního experta. A svým nástupcům může poradit třeba v tom, jak se srovnat s tlakem domácího publika.
Sám jste to zažil v roce 1993, kdy Česko uvítalo světovou elitu naposledy, s Kovaříkovou jste skončili těsně pod stupni vítězů. Jaká to byla zkušenost?
Na některé momenty v životě se nedá zapomenout a domácí mistrovství vám zůstane v hlavě celý život. Očekávali jsme, že doma můžeme získat tu nejcennější medaili. To se tehdy nepodařilo. I tak to je jeden ze zážitků, na které nezapomenu.
Na co by si tedy vaši čeští nástupci měli dát v O2 Areně pozor?
Poradil bych jim nemít přehnaná očekávání. Každý sportovec má touhu zažít domácí atmosféru, ta je nenahraditelná. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou hrozně zrádné.
V čem? Mluvíte z vlastní zkušenosti?
Nejtěžší je uchovat si závodní soustředění, což se nám tehdy úplně nepodařilo. Jste v domácím prostředí, potkáváte pořád známé lidi, když jdete z hotelu, do haly, každý se vás snaží povzbudit a koncentrace se najednou ztrácí. Každý má svůj režim, někdo se zavře na pokoji, někdo chodí na procházky, další se jde podívat do haly. A je dobré si nechat to, na co jste zvyklí během celé kariéry.
Může být domácí led výhodou i z pohledu hodnocení rozhodčích? Na olympijských hrách v Itálii s ním nebyly české taneční páry příliš spokojeny…
Také bych mohl vyprávět svůj příběh s rozhodčími, když jsme přišli o olympijskou medaili (v Albertville 1992). A nejhorší je, když pak rozhodčí přiznal, že byl ovlivňován, ale už se nic nezmění… Rozhodčí jsou jen lidé, náš sport nebyl nikdy zcela spravedlivý, v tanečních párech je ještě méně, ale dnešní pravidla tomu dávají určitou výpomoc. Přál bych našim párům, když jim rozhodčí někdy ublížili, aby si teď uvědomili, že jsou doma, a zase je v té druhé sadě komponentů podrželi.
Češi obsadí na šampionátu všechny kategorie, do koho vkládáte největší naděje?
Taneční páry jsou ošemetné, chyb je minimum, tak jim přeji, aby předvedli, co umějí, a pak se děj vůle boží. V sólových kategoriích jim přeju co nejvíc povedených skoků, Georgimu (Reshtenkovi), aby opět zvládnul čtverné. A sportovní dvojice, aby se předvedla a konečně ukázala, že v této kategorii bylo Česko velmocí.
Vy jste na své první olympiádě startoval s Lenkou Knapovou, pak už jste celou kariéru jezdil s Radkou Kovaříkovou. Martin Bidař jako juniorský mistr světa z nejrůznějších důvodů vystřídal na ledě řadu partnerek. Jak těžké je vždy začínat odznova?
Hodně, to vám potvrdí každý párový bruslař. Dnes už je naprosto běžné, že partnerek máte během kariéry víc. Abyste se trefili hned napoprvé a vydrželi oba i zdravotně, to se podaří málokdy. On měl několik partnerek, každá je jiná, musíte si na sebe zvykat, najít symbiózu, čeho chcete dosáhnout. Liší se i nálady, někdy jsou vůdčími osobnostmi partneři, jindy partnerky.
Jak se vám jeví jeho spojení s italskou rodačkou Annou Valesiovou? Při společné premiéře na mistrovství Evropy obsadili slibné deváté místo.
Přijde mi, že u nich to po té stránce chemie funguje, jako pár vypadají velmi dobře, hodí se k sobě. Martinovi to hrozně přeju. Když vyhrál juniorské mistrovství světa, čekalo se, že se třeba bude pokračovat i v těch našich úspěších, a najednou bum, jedna partnerka, další… Přeju si, aby se to teď povedlo, protože pro mě na olympiádě bylo nejsmutnější, že jsme neměli zastoupení ve všech disciplínách.
Také dál zůstáváte posledními českými medailisty z mistrovství světa. Je vám to označení příjemné, nebo už byste sám přivítal, kdybyste měli nástupce?
Spíš je smutné, že to tak dlouho trvá. Já určitě sportovcům přeju, aby to zažili, protože talenti u nás byli, jsou a určitě budou. Jen je třeba s nimi pracovat a využít to ve správný moment.
Na světovém šampionátu v Praze 1993 jste bojovali o bronz s Rusy Jevgenijí Šiškovovou a Vadimem Naumovem, svedli jste s nimi i řadu dalších bitev. Vloni tragicky zemřeli při pádu letadla po americkém šampionátu a jejich syn Maxim, který se představí i v Praze, po své jízdě na olympiádě v Miláně ukazoval jejich fotografii. I pro vás to muselo být emotivní.
Bylo to hodně emotivní. My se znali, na závodech jako soupeři, ale mimo led jako přátelé, s Vadimem jsem zažil spoustu momentů, bavili jsme se o životě, nesbližoval nás jen sport. A najednou si uvědomíte, jak umí být osud krutý. Maxim do toho letadla mohl nasednout také, asi mu celý život zůstane v hlavě, proč to tak bylo. Možná proto, aby mohl předávat dál něco po svých rodičích. I když na olympiádě se mu to nepovedlo, jak by chtěl, divácká kulisa byla úžasná a emoce tam byly. Slzy v očích jsem měl nejen já, ale i komentátoři dalších televizních stanic, kteří během toho vystoupení nedokázali sedět a vstávali.
