Nesmím se zastavit, ví Valenta. Před dvaceti lety se rodil kousek, který vstoupil do dějin

Osobně bych nic neplánoval, ale shodou okolností mi volali z Českého olympijského výboru, že by chtěli udělat nějakou oslavu v rámci Olympijského festivalu, který bude v Brně.

O pár týdnů později už jsem ho předvedl v Lillehammeru na tréninku, poprvé na sněhu. Předposlední den kempu, to byl pro mě taky historický okamžik

V tréninku to bylo mnohem lepší! (směje se) Zažil jsem s tím skokem tři velmi silné momenty. Poprvé právě, když jsem ho skočil na sněhu a uvědomil si, že ty roky, které tomu předcházely se spoustou skoků do vody, se vyplatily. To byl obrovský a silný okamžik, akorát jsem se o něj neměl s kým podělit. Byli tam jen trenéři z Euroteamu, ostatní závodníci už měli po tréninku a byli pryč. Takže ta radost byla spíš vnitřní, ale intenzivní.

To bylo ve Whistleru, na posledním Světovém poháru před olympiádou. Ještě teď mám husí kůži, když o tom mluvím, to byl jeden z nejhezčích zážitků, kdy mi i ti největší soupeři fandili. Snad čtyřicet se jich za mnou seběhlo a poplácali mě, brali to jako obrovský skok pro náš sport.

Tam jsem věděl, že ho skočím a že jsem schopný ho zvládnout. Povedlo se a vítězství už bylo takový bonus k tomu skoku.

Přes tři roky. První myšlenka přišla po olympiádě v Naganu, kde jsem skákal trojné salto se třemi vruty a trojné se čtyřmi. A já věděl, že za další čtyři roky chci skákat trojné se čtyřmi a trojné s pěti, takže vlastně přidat v součtu dva vruty, což bylo dost odvážné. Ale hned když jsem v létě roku 1998 přijel do Vídně, tak jsem říkal rakouskému kouči, že chci trénovat na těch pět vrutů.

Spoustu věcí jsem vydražil na charitu, ať už helmu, nebo lyže, nejsem typ, který by žil ve vzpomínkách. Když mám třeba nějakou motivační přednášku, vytáhnu medaili, ale těm dalším věcem jsem se snažil dát druhý smysluplný účel, což se snad povedlo. Jen helma se vydražila za 200 000 korun pro šumperskou nemocnici.

Poslední Světový pohár byl v kanadském Apexu v roce 2007, pak ještě mistrovství světa v Itálii, kde už se silně projevovaly moje zdravotní problémy. I tak jsem skončil osmý, což byl pro mě velký úspěch. Pak jsem ještě objížděl exhibice s lehčími skoky a časem přestal, takže jsem to neměl tak, že bych věděl, že teď přichází ten můj poslední skok.

Určitě, jen potřebuju nějaký impuls. Třeba se domluvím s bývalými skokany, nebo jdu s dětmi, byť se freestylu nevěnují. Nějaké ty jednodušší skoky ještě pár let zvládnu.

Sleduju, na televizi moc nemám čas, ale na internetu jsou k vidění highlighty. Navíc spousta skokanů jezdí k nám do Acrobat Parku, třeba celá ruská reprezentace, která ovládá špičku, tam tráví celé léto, i další země. I tím, jak jsem býval rozhodčí, jsem z toho nevypadl, i když aktivit mám spoustu.

Každý sport se někdy dostane na vrchol, mně trvalo dvacet let, než jsem přidal jeden vrut navíc. Teď to bude dalších dvacet let a pořád to není běžný skok. Zvládne to teď třeba sedm nebo osm kluků, progres není tak viditelný, ale skáčou ho mnohem čistěji, skoro bez chyb. A zatímco za mě bylo ve špičce deset lidí, teď jich může vyhrát třeba pětadvacet, v tom je ten posun. Uvidíme, jak dlouho se bude trvat, než se třeba přidá šestý vrut.

To není takový problém, vruty jsou náročnější, abyste je přidával v tom omezeném čase, v dostatečné výšce a zvládl je tam všechny vtěsnat.

Osobně ne, možná jsem ho někdy potkal jako rozhodčí, ale viděl jsem jeho skoky, když se řešilo, že by mohl reprezentovat Česko. Když se mu podaří navázat na své minulé úspěchy, bude to super, pomůže to zviditelnit české akrobatické lyžování.

Především televizní práce, točíme už osm let dětský sportovní magazín Lvíčata. Pak je to moderování, motivační besedy, akce pro firmy, nemovitosti, pomáhám s PR a marketingem kamarádovi, který má společnost věnující se molekulárnímu vodíku, další akce s partnery…

Právě, že té práce je víc a víc. Myslel jsem, že za těch dvacet let provozu se nám podaří vybudovat stabilní tým, ale lidí je málo a sehnat někoho na sezonní práce je čím dál těžší.

Na to už nemám čas. Navíc jsem si krátce po StarDance urval achilovku, po operaci přišly i nějaké komplikace, takže tančit nechodím, spíš si občas zahraju hokej.

Bolístky si nesete s sebou, ty neodejdou. Mám za sebou operaci achilovky, kolene, na záda jsem musel hodně cvičit a naučit se s tím žít, aby se stav nezhoršoval. Přece jen vrcholový sport je na samém limitu, co tělo může snášet, a pak si to vybere svou daň.

Zásadní je se nezastavit. Když nic nedělám, tělo povolí a začne uvadat a bolet víc. Proto jsem permanentně v zátěži, pak můžu fungovat dál, i když mám harmonogram nabitý. A nejde to bez doplňků stravy. Jako mladý jsem na to byl flákač, bohužel jsem to nepochopil dřív, i když mi trenér Pavel Landa dobře radil. Teď už vím, že to je důležitá součást stravy. Ne, že byste je museli jíst, ale pomůžou, a já pochopil, že to je s nimi lepší a mají pozitivní efekt.

Syn je pořád u hokeje, studuje v zahraničí. Dcera bohužel musela s krasobruslením skončit, ale začala dělat atletiku a ta jí chytla.