Hlavní obsah

Nesmím se zastavit, ví Valenta. Před dvaceti lety se rodil kousek, který vstoupil do dějin

23. 11. 2021 10:05

„Je to tam, Aleš Valenta to skočil!“ V únoru uplyne dvacet let od jednoho z nejpamátnějších momentů českého lyžování, když v Salt Lake City Valenta svým unikátním skokem nadchl fanoušky a konsternoval soupeře. Jak se historicky teprve druhý český individuální vítěz zimní olympiády před dvěma dekádami na svůj parádní kousek chystal a jak se v 48 letech udržuje ve formě?

Foto: Naturamed

Olympijský vítěz v akrobatickém lyžování Aleš ValentaFoto: Naturamed

Článek

Chystáte na 19. února nějakou připomínku svého zlatého úspěchu?

Osobně bych nic neplánoval, ale shodou okolností mi volali z Českého olympijského výboru, že by chtěli udělat nějakou oslavu v rámci Olympijského festivalu, který bude v Brně.

Jak daleko jste byl s přípravou trojného salta s pěti vruty přesně před dvaceti lety, tedy v listopadu 2001?

O pár týdnů později už jsem ho předvedl v Lillehammeru na tréninku, poprvé na sněhu. Předposlední den kempu, to byl pro mě taky historický okamžik

Srovnatelný s tím, když jste ho pak skočil v Salt Lake City?

V tréninku to bylo mnohem lepší! (směje se) Zažil jsem s tím skokem tři velmi silné momenty. Poprvé právě, když jsem ho skočil na sněhu a uvědomil si, že ty roky, které tomu předcházely se spoustou skoků do vody, se vyplatily. To byl obrovský a silný okamžik, akorát jsem se o něj neměl s kým podělit. Byli tam jen trenéři z Euroteamu, ostatní závodníci už měli po tréninku a byli pryč. Takže ta radost byla spíš vnitřní, ale intenzivní.

Kdy přišel ten druhý moment?

To bylo ve Whistleru, na posledním Světovém poháru před olympiádou. Ještě teď mám husí kůži, když o tom mluvím, to byl jeden z nejhezčích zážitků, kdy mi i ti největší soupeři fandili. Snad čtyřicet se jich za mnou seběhlo a poplácali mě, brali to jako obrovský skok pro náš sport.

A třetí moment přišel pochopitelně v Salt Lake City.

Tam jsem věděl, že ho skočím a že jsem schopný ho zvládnout. Povedlo se a vítězství už bylo takový bonus k tomu skoku.

Foto: Naturamed

Olympijský vítěz Aleš ValentaFoto: Naturamed

Jak dlouho tedy trvalo od první myšlenky po realizaci tohoto skoku?

Přes tři roky. První myšlenka přišla po olympiádě v Naganu, kde jsem skákal trojné salto se třemi vruty a trojné se čtyřmi. A já věděl, že za další čtyři roky chci skákat trojné se čtyřmi a trojné s pěti, takže vlastně přidat v součtu dva vruty, což bylo dost odvážné. Ale hned když jsem v létě roku 1998 přijel do Vídně, tak jsem říkal rakouskému kouči, že chci trénovat na těch pět vrutů.

Co vám zůstalo jako památka ze zlatého závodu kromě samotné medaile?

Spoustu věcí jsem vydražil na charitu, ať už helmu, nebo lyže, nejsem typ, který by žil ve vzpomínkách. Když mám třeba nějakou motivační přednášku, vytáhnu medaili, ale těm dalším věcem jsem se snažil dát druhý smysluplný účel, což se snad povedlo. Jen helma se vydražila za 200 000 korun pro šumperskou nemocnici.

Významné závody si pamatujete dobře, vybavíte si i ten svůj poslední?

Poslední Světový pohár byl v kanadském Apexu v roce 2007, pak ještě mistrovství světa v Itálii, kde už se silně projevovaly moje zdravotní problémy. I tak jsem skončil osmý, což byl pro mě velký úspěch. Pak jsem ještě objížděl exhibice s lehčími skoky a časem přestal, takže jsem to neměl tak, že bych věděl, že teď přichází ten můj poslední skok.

Do vody si ve Štítech ale předpokládám ještě občas skočíte.

Určitě, jen potřebuju nějaký impuls. Třeba se domluvím s bývalými skokany, nebo jdu s dětmi, byť se freestylu nevěnují. Nějaké ty jednodušší skoky ještě pár let zvládnu.

Sledujete stále akrobatické skoky v televizi?

Sleduju, na televizi moc nemám čas, ale na internetu jsou k vidění highlighty. Navíc spousta skokanů jezdí k nám do Acrobat Parku, třeba celá ruská reprezentace, která ovládá špičku, tam tráví celé léto, i další země. I tím, jak jsem býval rozhodčí, jsem z toho nevypadl, i když aktivit mám spoustu.

V porovnání s ostatními disciplínami mi přijde, že skoky se v náročnosti od vaší éry tak výrazně neposunuly.

Každý sport se někdy dostane na vrchol, mně trvalo dvacet let, než jsem přidal jeden vrut navíc. Teď to bude dalších dvacet let a pořád to není běžný skok. Zvládne to teď třeba sedm nebo osm kluků, progres není tak viditelný, ale skáčou ho mnohem čistěji, skoro bez chyb. A zatímco za mě bylo ve špičce deset lidí, teď jich může vyhrát třeba pětadvacet, v tom je ten posun. Uvidíme, jak dlouho se bude trvat, než se třeba přidá šestý vrut.

Nebo čtvrté salto.

To není takový problém, vruty jsou náročnější, abyste je přidával v tom omezeném čase, v dostatečné výšce a zvládl je tam všechny vtěsnat.

Nikdy jste mezi akrobatickými skokany neměl svého nástupce. Od nové sezony ale bude za Česko závodit Čechoameričan Nicholas Novak. Znáte se?

Osobně ne, možná jsem ho někdy potkal jako rozhodčí, ale viděl jsem jeho skoky, když se řešilo, že by mohl reprezentovat Česko. Když se mu podaří navázat na své minulé úspěchy, bude to super, pomůže to zviditelnit české akrobatické lyžování.

Zmínil jste, že máte hodně nabitý program. Co vám teď zabírá nejvíc času?

Především televizní práce, točíme už osm let dětský sportovní magazín Lvíčata. Pak je to moderování, motivační besedy, akce pro firmy, nemovitosti, pomáhám s PR a marketingem kamarádovi, který má společnost věnující se molekulárnímu vodíku, další akce s partnery…

Kolik času vám zabírá váš Acrobat Park ve Štítech? Už se za ty roky zaběhl?

Právě, že té práce je víc a víc. Myslel jsem, že za těch dvacet let provozu se nám podaří vybudovat stabilní tým, ale lidí je málo a sehnat někoho na sezonní práce je čím dál těžší.

Zajdete si občas zatancovat jako vítěz jedné řady StarDance?

Na to už nemám čas. Navíc jsem si krátce po StarDance urval achilovku, po operaci přišly i nějaké komplikace, takže tančit nechodím, spíš si občas zahraju hokej.

Kvůli potížím hlavně se zády jste končil kariéru, v civilním životě už vás neomezují?

Bolístky si nesete s sebou, ty neodejdou. Mám za sebou operaci achilovky, kolene, na záda jsem musel hodně cvičit a naučit se s tím žít, aby se stav nezhoršoval. Přece jen vrcholový sport je na samém limitu, co tělo může snášet, a pak si to vybere svou daň.

Jak se tedy teď udržujete v kondici?

Zásadní je se nezastavit. Když nic nedělám, tělo povolí a začne uvadat a bolet víc. Proto jsem permanentně v zátěži, pak můžu fungovat dál, i když mám harmonogram nabitý. A nejde to bez doplňků stravy. Jako mladý jsem na to byl flákač, bohužel jsem to nepochopil dřív, i když mi trenér Pavel Landa dobře radil. Teď už vím, že to je důležitá součást stravy. Ne, že byste je museli jíst, ale pomůžou, a já pochopil, že to je s nimi lepší a mají pozitivní efekt.

Nakolik jdou ve vašich sportovních šlépějích vaše děti? Syn Denis se věnoval hokeji, dcera Amélie krasobruslení…

Syn je pořád u hokeje, studuje v zahraničí. Dcera bohužel musela s krasobruslením skončit, ale začala dělat atletiku a ta jí chytla.

Reklama

Sdílejte článek