Článek
Pověsil jste si medaili z Jizerské 50 vedle té olympijské z Paříže?
Zatím ne. Když jsem přijel, půjčil jsem ji dceři, protože už dlouho žádnou moji medaili v ruce nedržela. Pověsila si ji na skříňku. Ale tuhle musím někam založit, ta se nesmí ztratit. Jizerskou 50 by měl každý správný sportovec jednou za život absolvovat. Určitě ve mně na tenhle závod zůstane velká vzpomínka. Za prvé je legendární a za druhé myslím, že už možná nikdy v životě takhle dlouhou trat na běžkách nepoběžím… (usměje se)
Vloni vás závod na deset kilometrů nalákal na ten hlavní, letos měl tedy opačný účinek?
Bylo to super, na příští rok se určitě těším. Bude 60. ročník, tak to bude velká sláva. Je to ikonický závod, který je v televizi skvělý, ale naživo je tam ta atmosféra úplně boží. Ale nevím, jestli poběžím padesátku. Asi se příští rok ukážu na nějaké kratší trase. Teď jsem neměl čas vůbec natrénovat, takže to opravdu bylo z nuly na padesát. Bylo to náročné, ale jsem rád, že jsem to zvládnul. První dva měsíce, co jsem slíbil účast, jsem si říkal, že je to v pohodě, že natrénuju. A teď poslední dva měsíce jsem začal propadat panice, protože jsem věděl, že to už nestihnu. A vůbec jsem netušil, co mě čeká.
Co vás překvapilo?
Na začátku jsem se brzdil, abych se nenechal strhnout. Startoval jsem ze čtvrté vlny a ta byla super. Nejdřív se to přehnalo a pak jsem si jel takovou pohodičku. Pak se samozřejmě přehnali chrti z páté vlny a cestou jsem zaznamenal i chrty z šesté. Ale já se hlavně obával, aby mě někde nezačalo bolet koleno. Trasu jsem neměl načtenou, takže jsem přesně netušil, co mě čeká a vždy od někoho vyzvídal. Jen jsem věděl, že za Smědavou bude velký kopec. A někdo mi řekl, že Smědava bude na 21. kilometru, takže jsem se na to připravoval. Ale on byl až na 29., tak to mě překvapilo. Furt jsem si říkal, že teď už to přijde. A ono to přišlo později, kdy jsem to už popravdě nečekal.
Jiří Beran na Jizerské 50.
Takže nastala krize?
Ani ne, nakonec to bylo fajn. Těsně předtím byla občerstvovačka, kde byl super vývar. Na něm jsem jel asi nejvíc. Nejhorší to bylo asi na 5. kilometru. Jak jsem neběžkoval, začal jsem mezi lopatkami cítit svaly. Tam jsem začal být zvědavý, jak ještě ujedu desetkrát tolik… Na 15. kilometru jsem si říkal, to už jen třikrát a už tam skoro budu. Občas jsem s někým prohodil pár slov, občas se někoho chytil, ale pak jsem ho vždy nechal ujet. Vzhledem k mému času jsem do čtvrtý vlny úplně nepatřil, asi bych měl vyrážet později.
Nic už vás pak nebolelo?
Na 41. jsem začal cítit pravý tříslo, což jsem tušil, že by mohlo být pro ne-běžkaře slabé místo. Ale pak to během kilometru zmizelo a už to bylo fajn. Tam jsem už cítil radost, že se to blíží. Před závodem jsem měl větší obavy, než jak to potom probíhalo. Žádná krize nenastala. Nikde jsem to před závodem neříkal, ale chtěl jsem to dojet pod šest a půl hodiny. Dal jsem to za 5:26. Na to, že to byl první start a neběžkuju s tím jsem spokojený. Tu medaili si vystavím někde na chalupě.
Tam visí i ta olympijská?
Olympijskou mám furt v kanceláři pod stolem v batohu, který jsem na to speciálně vyčlenil, abych měl všechno při ruce rychle sbalený. Jak furt jezdím po školách, tak ho vždy jen čapnu, když vyrážíme na nějakou besedu nebo šerm s dětmi. Takže nikde žádný speciální místo nemá.
Jiří Beran a spol. vyrazili do štafety v šermířském.
Bronz z Paříže je spojen s hláškou ‚Ty brďo!‘. Slyšel jste ji i v Bedřichově?
Když jsme si psali s tátou, byl zrovna s mladými na světáku v Egyptě, a tam nějaký ‚ty brďo‘ proběhlo. Říkal mi, že jsem blázen, že jedu. I ségra mi psala: Ty brdo, ty jsi to dal. Asi se to stalo nějakou rodinnou hláškou. (usměje se)
Poznávali vás lidé na trati?
Pár lidí mě poznalo. Ale mnohem víc, když jsme jeli v pátek tu týmovou štafetu v šermířském. Lidi fandili, ptali se, posílali k nám různý hlášky. Tam jsem taky slyšel ‚ty brďo‘. Jeli jsme čtyři, jsme velcí kámoši, dohromady máme asi čtyřicet titulů mistra republiky. Vzali jsme to jako hec. Já měl tři kilometry za nějakých 18 minut, dva kolem 15 a jeden to úplně nezvládnul, několikrát spadnul. Už tolik nesportuje, má hodně kil navíc. Ten nás v celkovém čase poslal hodně dozadu, ale ono to nebylo o výkonu, ale spíš o užití si atmosféry s kamarády.
Mimochodem, dovedete si teď představit, že byste zaběhl v šermířském i padesátku?
Kdyby člověk potrénoval, tak by to asi nějak odklouzal. Ale ono se to nezdá, ale maska na hlavě má dvě kila. A mít šest hodin na hlavě masku, kterou by si navíc musel asi kvůli smrkání v té zimě neustále sundávat a nandávat, by asi nebylo nic moc. Navíc je v tom blbě vidět. A pokud trochu vysvitne slunce, není vidět vůbec. Není vidět pořádně stopa, jen matně lidi nebo stromy kolem. I během štafety jsme s tím v některých úsecích měli problém. Takže na padesátku by to nebylo ono. (usměje se)
