Článek
Od rychle se rozvíjejícího talentu přes nepovedené závody, které těžce nesla, dvouletou závodní pauzu, která mohla být i koncem kariéry, po velkolepý návrat ozdobený zlatem a stříbrem na mistrovství Evropy v Polsku.
V otevřeném rozhovoru pro Sport.cz z německého Inzellu, kde se chystá na závěrečný díl Světového poháru, 29letá Zdráhalová popisovala, proč ledové ovály opouštěla, co ji vedlo k návratu a jak velkou si jsou s Martinou Sáblíkovou navzájem oporou.
Stihla jste si své evropské medaile odvézt domů, nebo pořád cestují s vámi?
Z Tomaszówa Mazowieckého jsme jeli rovnou za přípravou do Itálie, takže je vozím s sebou. Až po Světovém poháru se vrátíme na pár dnů domů se sbalit, než vyrazíme na olympiádu.
Dodaly vám cenné kovy i další energii do závěrečné přípravy?
Má to dvě stránky. Sezona je dlouhá, je těžké se držet pořád v dobré náladě, někdy je to náročnější. Určitě mě ty medaile utvrdily, že dokážu bojovat s nejlepšími. Přitom mistrovství Evropy nebylo ani v plánu, spíš jsem se nechala přemluvit, protože pro mě je důležité zůstat v závodním tempu, pak se do něj těžko vracím. Ale brali jsme to spíš tréninkově.
Poté, co jste získala zlato na kilometru, jste říkala, že si na označení mistryně Evropy ještě nemůžete zvyknout a doufáte, že vám tak nikdo nebude říkat. Říká?
Říká. (směje se) Ale upřímně to není nic pro mě, pořád si zvykám. Rychlobruslení dělám nějakou dobu a nikdy jsem nic takového nezažila. Doteď za mnou chodí trenéři z jiných týmů a gratulují mi, to vždycky zrudnu. Já mám pocit, že mě nikdo nemůže znát…
Zbytečná skromnost, váš příběh rezonuje nejen rychlobruslařským prostředím. Není moc sportovců, kteří by se dokázali takto vrátit po dvouleté pauze. V čem vám nejvíce pomohla? Zdravotně, nebo spíše v mentálním nastavení?
Během let, kdy jsem závodila, pro mě bylo těžké, že jsem byla hodně zaměřená na výsledky. Když se mi nějaký závod nevydařil, dostávalo mě to psychicky dolů. Poslední kapkou pro mě byla olympiáda v Pekingu, kde se mi to nepovedlo, přitom na předchozím Světovém poháru jsem si zajela osobní rekordy. Proto jsem se rozhodla kariéru přerušit, srovnat si priority a zdraví.
To se, zdá se, povedlo.
Teď už na sport koukám jinak. Mám ho pořád ráda, ale neberu si nepovedené výsledky tak k srdci a spíš se těším na další závody. Je jasné, že ne vždy se zadaří, ale snažím se to brát s úsměvem a jet na takové poklidné vlně.
Jak závodní pauza vypadala? Chodila jste na brusle, nebo jste je úplně odložila?
První sezonu jsem s týmem dál jezdila na soustředění a snažila se nevypadnout z tempa, ale postupně jsem zjistila, že to není ideální a stejně si neodpočinu. Tak jsem se rozhodla s bruslením přestat, vypla hlavu, nechodila na tréninky, jen si občas šla třeba zaběhat. A pomohlo to, teď už dokážu mnohem lépe rozpoznat, kdy je lepší zvolnit.
Nikola Zdráhalová je teď spokojená v osobním i sportovním životě.
Byla jste přesvědčena, že jde o přerušení kariéry, nebo jste měla v hlavě i scénář, že s rychlobruslařskou kariérou je konec?
Rozhodně jsem počítala spíš s tím, že se vracet nebudu. Ale pomohla mi Marťa, nechtěla jsem jí poslední dva roky kariéry nechat na ledě samotnou. Vrátila jsem se díky ní, abych jí mohla být oporou, a dopadlo to skvěle.
Sportovní ambice v podobě olympiády v Miláně při návratu roli nehrály?
Když jsem se vracela, vůbec jsem neměla v hlavě, že bych na olympiádu jela. Dívala jsem se vždy jen na nejbližší závodní víkend, ani jsem nevěděla, jestli pojedu všechny Světové poháry. Chtěla jsem si nechat klidnou hlavu, věděla jsem, že manko mám velké.
Jak těžké bylo vracet se do tréninkové zátěže?
Ze začátku to bolelo dost. Musela jsem si dávat pozor, abych se hned neodpálila, ani ty tréninkové dávky nebyly takové, upravovali jsem je podle toho, jak reagovalo tělo.
Zmiňovala jste, že jste chtěla být oporou vaší partnerce Martině Sáblíkové. Platí to jistě i obráceně, po vašem triumfu v Polsku napsala trojnásobná olympijská vítězka na sociální sítě, že radost milovaného člověka je víc než cokoliv jiného…
To bylo moc hezké, jak to napsala. Přitom, když jí říkám, jak velkou je pro mě oporou a jak si toho vážím, tak mi ani nechce věřit. To, čeho dosahuju poslední dvě sezony, je díky ní.
Po sezoně ale s rychlobruslením skončí, jaké jsou vaše plány?
Řekla jsem si, že se nebudu dívat dopředu a budu to brát sezonu po sezoně. Když mi to půjde dobře, budu pokračovat, nedokážu říct, jestli rok, dva, čtyři… Ale vím, že když se rozhodnu pokračovat, Marťa mi bude pomáhat.
Umíte si představit, že by vás trénovala? I kouč Petr Novák o ní říkal, že by po něm jednou trenérskou roli mohla převzít.
Doma při trénincích mi pomáhá už teď. Tím, že se v rychlobruslení pohybuje roky, vidí spoustu věcí, dokáže mě opravit. Ale záleží na ní, jak se rozhodne, já ji nebudu nikam tlačit. (úsměv)
Váš úspěch v Polsku sledovala na vlastní oči i vaše rodina, což mu ještě přidalo na emocích. Zamíří i do olympijského Milána?
Celá rodina asi ne, je nás hodně, ale rodiče se chystají. Hodně se mnou jezdili i minulou sezonu, prožívali se mnou těžší období, kdy jsem nezávodila. Tak jsem moc ráda, že teď mohli být u úspěchů v Tomaszówě Mazowieckém. I na taťkovi jsem viděla, jak se smál a byl šťastný, přitom on tolik nedává emoce najevo.
Třeba mu další úsměv na tváři vykouzlíte i v olympijském Miláně. V momentě, kdy svádíte vyrovnané souboje třeba s norskou hvězdou Ragne Wiklundovou, asi není moc soupeřek, na které byste si nevěřila…
Pořád k nim mám respekt, jsou to holky, které jsou ve špičce celou dobu a já se mezi ně teprve postupně dostávám. Když budu mít dobré rozlosování, dá se zajet hodně dobře, ale každý závod je jiný, bude záležet i na ledě v Itálii, mně vyhovují ty těžší…
