Hlavní obsah

Věřím, že je táta pyšný, říká slovenský útočník Třince Marcinko

Jiří TomaškovičSport.czPrávo

Útočník Tomáš Marcinko (29) se do extraligy vrátil náramně a v úvodních sedmi zápasech dal sedm gólů. Posila z čínského Kunlunu přitom nepřicházela do Třince s vizitkou střelce. Vždyť v předešlém extraligovém angažmá v Pardubicích čekal na první gól 29 zápasů!

Foto: Václav Šálek, ČTK

Zprava autor třineského gólu Tomáš Marcinko, Vladimír Dravecký, Erik Hrňa, kapitán Lukáš Krajíček a Martin Růžička.

Článek

Nejste sám překvapený, jak se vám návrat do extraligy podařil?

Moc nad tím nepřemýšlím. Chtěl jsem pochopitelně začít co nejlépe, ale zajímalo mě především to, jak se bude dařit Třinci. Chci být prospěšný týmu. O to se snažím především. Hráči by se neměli soudit jen na základě nasbíraných bodů.

Tohle často zdůrazňujete. Opravdu pro vás góly a přihrávky nejsou důležité?

Jasně, že to není tak, že bych si toho nevšímal. Góly mě velmi těší a jsem rád, že se mi daří. Ale já jsem nikdy nebyl velký střelec, nebo sběrač bodů. Spíše to bylo naopak, a právě proto jsem si uvědomil, že hráče nedělají jenom body. Nejdůležitější je vždy výhra.

Jeden gól jste si sám umazal. V derby s Vítkovicemi vám byly při výhře 3:2 připsány všechny tři. Vy jste ale hattrick odmítl, proč?

Protože jsem ho nedal. Gól padl odrazem od brusle Martina Růžičky. Moje střela šla mimo branku. Je třeba být čestný a fair play. Když člověk gól nedá, neměl by si ho připisovat.

Česká extraliga pro vás není neznámá. Dva roky jste hrál v Pardubicích, odkud jste ale neodcházel dobrovolně. Neměl jste obavy se do Česka vracet?

Obavy nebo strach ve slovníku nemám. Spíše to byl respekt k nové výzvě. Sám jsem byl zvědavý, co mě čeká. Jsem rád, že můžu být zpátky v české extralize.

V Pardubicích vám tehdy slíbili novou smlouvu, kvůli které jste odmítl nabídku z Hradce Králové, nakonec o vás ale ztratili zájem. Jak vám bylo?

Někdy si na to vzpomenu, ale nejsem zatrpklý. Byl jsem tehdy s klubem dohodnutý a čekal na podpis. Mezitím přišla ta nabídka, ale řekl jsem si, že by nebylo správné odejít, obzvláště když mezi kluby panuje taková rivalita. Nakonec to ale nevyšlo, tak jsem se musel poohlédnout jinde. A když přišla nabídka z Číny, neváhal jsem ani chvíli.

Trochu to vypadá, že jste vzal angažmá v KHL tak trochu z nouze.

Může to tak vypadat (smích). Byl jsem tou nabídkou překvapený. Jasně, bylo to KHL, ale na druhou stranu jsem si říkal: Jít hrát hokej do Číny? Neměl jsem ale čas nad tím přemýšlet. Hodně týmů už mělo uzavřené soupisky, proto mi jejich zájem přišel vhod.

Co jste očekával, když jste podepisoval smlouvu s čínským týmem?

Hlavně jsem doufal, že to bude fungovat tak, jak to prezentovali. Když jsem pak přijel do kempu, vypadalo to, jako když se na ledě sejde parta kamarádů večer po práci. Byl jsem asi teprve dvanáctý hráč, který dorazil a trénovali jsme ve vlastních dresech. Na druhou stranu nás ty počáteční patálie asi stmelily a uhráli jsme play off, což málokdo čekal.

Stejně jako z Pardubic jste i z Kunlunu neodešel dobrovolně. Zamrzelo vás to?

Zamrzelo, ale to období mezi koncem v Číně a nabídkou z Třince bylo tak krátké, že jsem z toho nebyl nijak mimo. Vůbec jsem to už pak neřešil.

Váš otec Miroslav trénuje Košice. O návratu domů jste nepřemýšlel?

Zatím ne. Každý hokejista chce jít do té nejlepší ligy, na jakou má. Proto jsem byl rád, že nabídka z Česka přišla. Extraligu jsem už okusil a vím, že je to jedna z top lig v Evropě.

Jak velký vliv měl táta na to, že jste se stal hokejistou?

Velký, ale nebylo to tak, že by mi obul brusle a řekl budeš hokejista. Byla to přirozená volba, protože jsem v hokejovém prostředí vyrůstal, chodil jsem se s mámou a s bratrem dívat na tátovy zápasy. Jinou cestu jsem neviděl. Otec byl mým vzorem a já jej chtěl následovat.

Nicméně jste ho nenásledoval úplně. Zatímco on byl obránce, vy jste útočník. Proč?

Ani sám nevím. Tak to nějak vyšlo. Jako kluk jsem si to ani neuvědomoval a kdyby mě dali do branky, tak budu rád i tam.

Oba jste oblékli reprezentační dres. On hrál na olympiádě v norském Lillehameru v roce 1994, vy o dvacet let později v ruském Soči. Byl na vás pyšný?

Věřím, že ano. Nikdy jsme se o tom nebavili, ale snad ano. Byl to zatím vrchol mé kariéry. Ten fakt, že jsem tam mohl být jinak než v roli fanouška, to bylo pro mě nejvíce. I když jsem tam nakonec v té roli kvůli zranění v prvním utkání vlastně byl.

Je i to zranění z úvodního utkání proti USA motivací zabojovat o start v Jižní Koreji?

Je, ale čeká nás ještě téměř celá sezóna. Uvědomuji si, že olympijské hry se blíží, ale dostat se tam můžu jenom tehdy, když budu podávat výborné výkony v Třinci. Proto se teď soustředím právě na to. Nad tím, jestli mě trenéři vyberou, už nemám kontrolu.

Reklama