Článek
Své maximum jste zlepšil skoro o minutu a půl, doufal jste v takový posun?
Jsem moc spokojený. Byl to pro mě druhý maraton v životě, který se mi fakt povedl. Jinak už to ke konci bývalo takové pajdání… Dnes se mi běželo dobře od začátku do konce, pomohl mi Jirka (Homoláč), který se do půlky staral o tempo, pak už mu to tolik nefrčelo, běžel jsem sám a dařilo se mi držet solidní tempo.
Měl jste už před závodem pocit, že to bude váš den?
To předem nepoznáte. Až někdy kolem třicátého kilometru se rozhoduje, tam se dělá vítězný čas. I když se do třicítky cítíte super, může být váš výkon tragédie. Jakmile přijde bolest, utrpení a sebelítost, naděje na dobrý čas padá…
Vít Pavlišta po Pražském maratonu.
Zdálo se, že kvůli zimě nebylo kolem trati tolik fanoušků, ale i tak vydatně povzbuzovali.
Lidi byli fantastičtí, volali na nás jménem. To se hned běží lépe.
Vám chladnější počasí sedělo? Při startu bylo kolem sedmi stupňů…
Mně to vyhovuje, mám rád, když nesvítí sluníčko a je kolem deseti stupňů. Poslední ročníky na mě byly až dost teplé, kolem jedenácté hodiny už jsem se vařil. Na postávání a rozcvičování sice byla zima, ale jak se rozproudí krev, je to akorát.
Půl minuty vás dělilo od limitu mezinárodní atletické federace 2:16 nezbytného pro start na mistrovství světa v Dauhá. Pomýšlel jste na něj?
Na čas jsem vůbec nemyslel. Já nechtěl běžet sám, proto jsem začal s Jirkou, byť mi to přišlo až moc rychlé. Až po 35. kilometru jsem si uvědomil, že by to mohl být čas pod 2:17, tak jsem tempo držel a byl z toho obrovský osobák.
Těší vás skalp Homoláče, který byl před závodem favoritem?
Určitě těší. On je silnější na půlmaratonu, kde mu přestávám stačit, na maratonu je to otevřené, záleží, kdo má den. Jsem rád, že jsem ho měl dneska já.
Přemýšlíte, kam ještě můžete svůj výkon posunout?
Sám nevím. Dneska mi to sedlo, příště nemusí, u mě je to pořád jako na houpačce. Běhám rád, snažím se najít si na to čas, ale je to o kompromisech.
Pracujete v Hrádku nad Nisou, ve firmě zabývající se výrobou hliníkových komponentů, kde máte na starosti logistiku, vloni se vám narodila dcera. Jak složité je pro vás připravit se na maraton?
Dost. Letos to byl první závod jara, který mi vyšel. Doteď to bylo neslané nemastné, pomohl mi odpočinek, kdy jsem toho posledních čtrnáct dnů moc nenaběhal.
Jak tedy vypadá váš pracovně-tréninkový den?
Vstávám v 5.30, Hrádek je od Liberce asi třicet kilometrů, tak ráno většinou půlku běžím, zbytek dojedu vlakem. Zpátky podle tréninku, buď běžím zase půlku, nebo i celou cestu.
Dvouměsíční soustředění v Keni jako u dalších českých vytrvalců u vás přes zimu asi nepřichází v úvahu…
To ne, ale dvakrát jsme s rodinou byli na dovolené, dva týdny v Tunisku a asi deset dnů v Maroku. To je velká vzpruha, když změním prostředí a podmínky, neběhám pořád ve sněhu a libereckém marastu, ale v trenkách a v rychlejším tempu.
Takže rodinné dovolené se podřizují vašemu běhání.
V podstatě jo, bohužel...
Přemýšlíte, jak rychlý byste mohl být, kdybyste měl profesionální podmínky?
Spíš v rámci nějakého snění, které asi nikdy nezrealizuju. I kdybych se v maratonu zlepšil o tři minuty, pořád to v evropském, natož světovém měřítku nic neznamená. Živit se tím asi dá, Jirka se tak živí, i když má na půlmaratonu mnohem lepší výkony, ale je to hodně i o sebeprezentaci a dělání reklamy, což mi úplně vlastní není, spíš je mi příjemná tahle pozice.
