Článek
Jak se vám oznamoval konec kariéry?
Docela dobře. Já už jsem si to vyřešil, jen jsem to pořád odsouval. Vloni jsem totiž nemohl kvůli noze závodit na Zlaté tretře, která je mojí srdeční záležitostí.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Nebylo. Když už tak dlouho závodíte, srovnáváte se s tím, že to přijde. Samozřejmě je mi to líto, ale vím, že vrcholový sport se nedá dělat celý život. Já jsem rád, že jsem měl to štěstí házet takhle dlouho. Asi jsem dostal dar od Boha a dokázal jsem se vypořádat se zdravotními problémy, které jsem během kariéry měl.
Nechával jste to rozhodnutí uzrát sám v sobě, nebo jste ho konzultoval?
Pokud jste k takovému rozhodnutí tlačený, tak to není dobře. Vždycky musíte poslouchat hlavně lidi, kteří s vámi byli v tom dobrém i zlém, ale tohle jsem si rozhodl sám.
Jak bude poslední sezóna vypadat? Budete se loučit na co nejvíce místech?
Určitě nebudu pořád závodit, já se nechci na konci kariéry rozsekat. Rozhodně není mým cílem objíždět všechny mítinky a házet tam podprůměrné výkony.
Co budete dělat, až naposledy hodíte oštěpem?
Už jsem se domlouval na Dukle, že tam budu působit jako trenér. Těším se na to, že se pokusím najít lidi, kteří by to mohli v oštěpu někam dotáhnout. Navíc budu dál působit v Mezinárodním olympijském výboru, taky musím dořešit spoustu věcí kolem baráku. Takže nemusím oddalovat konec kariéry proto, že bych pak neměl co dělat.
Na co se nejvíc těšíte, až skončíte kariéru?
Budu mít víc volného času. Těším se, že když mi třeba kluci zavolají, že jedou na vodu nebo si zahrát turnaj v tenisu, budu moct jet s nimi. Je to spousta maličkostí, které si spousta lidí neuvědomuje, že má.
Na co budete ze své kariéry nejvíce vzpomínat?
Nevím, tak daleko jsem se ještě nedostal. Já hlavně chci, abych mohl dlouho vzpomínat a neměl sklerózu. (úsměv) Jsem rád, že mám na co vzpomínat, ale už myslím na budoucnost. Věřím, že budu šťastný zase někde jinde.
Mluvil jste o rekonstrukci domu. Necháte si posilovnu? Už ji nebudete potřebovat...
Budu ji potřebovat, já od sportu nemůžu odejít. To je chyba spousty lidí, že skončí naráz. Člověk rychle přibere, přitom tělo chce pracovat dál. Minimálně jednou týdně do ní zajdu.
Nostalgie vás před cestou do Afriky nepřepadá?
Ne. To spíš třeba když jsem šel trénovat na Duklu a říkal jsem si, že už je to vlastně poslední rok. Asi ta nostalgie ještě přijde, až skončím. I když na ten stadión budu chodit pořád. Já se pro sport narodil a se sportem umřu.
Kolik jste si vzal na cestu učebnic do trenérské školy, kterou navštěvujete?
Vezu anatomii a fyziologii. Ale když jsem to dával do tašky, ještě jsem to otevřel a říkám si, že tolik věcí po nás přece nemůžou chtít. Ale něco se snad naučím, i když to možná bude těžší než ukončení kariéry...
