Špotáková je proti plošnému trestu: Olympiádu bez Rusů si nedovedu představit

Hodně, stoprocentně.

To možná ani tolik ne. Spíš přišel zlom poté, kdy jsem rok po jeho narození strašně dřela a vrátila se vítězstvím na mistrovství Evropy v Curychu. Pak jsem zase dřela, ale loni jsem tak nějak zjistila, že jsou důležitější věci, oštěp pro mě není alfa a omega. Samozřejmě po vítězství zase půjdu, ale jsem jiná.

Je pořád velký, ale vím, že teď je to o dost komplikovanější. Když si zlomíte nohu, je to blbý… Neházím flintu do žita, ale najednou to nejde na sto procent. Vím, že se to může povést, ale nemusí.

To jsem si nemyslela, ani ta léčba nepostupovala nijak pomalu na to, že ta zlomenina byla velká. Spíš pak, když se člověk zklidní, je šest týdnů o berlích a musí se úplně zastavit… Ale držím se toho, že je dobré nepřepálit začátek, pořád je dost času se rozjet. Není špatné dohánět.

Samozřejmě. Letos to bylo nastavené jinak, to chápala celá rodina.

Přišlo mi, že je schopný to poznat. Všichni tak jsou nastavení, akorát se stala tahle nepříjemnost… Ale kdybych měla nějaký únavový syndrom, je to horší. Ta zlomenina má pořád šanci se úplně zahojit, že o ní člověk ani neví.

Takhle já končit nechci, to ne. To bych si musela urvat prsní sval na házecí ruce. Chci bojovat a rozloučit se důstojně, to je pro mě obrovská motivace. Když už na tu olympiádu jedu, věřím, že to bude dobré. Jsem bojovnice a budu i s tou nohou, nikdy se mi nebude chtít úplně končit.

Klidně. Snad jo, když to půjde.

Asi by se nabízelo to druhé dítě. Je hrozně těžké to plánovat, ale asi bychom o něm uvažovali. Jenže je tu ta zika…

Asi není úplně ideální to udělat stejně jako v Londýně… (syn Janek se narodil devět měsíců po olympiádě – pozn. red.)

Myslím, že to bylo dobře. Bylo fajn, že tam byl happyend v podobě vítězství v Diamantové lize, ale důležité bylo i zjištění, že silou všechno neurvete. Nejde si napsat věci na papír a podle toho jet. Trenér je důležitý, to jsem poznala asi nejvíc. Člověk potřebuje někoho, kdo ho vidí zvenčí a kdo mu k tomu něco řekne. Aspoň něco málo… Také jsem si odnesla, že musím mít fyzioterapeuta, takže se mnou teď vždycky někdo jel. Říkala jsem si, že péči musím mít, protože už jsem starší. Ale jak je vidět, když si máte něco zlomit, tak si vás to najde…

Už ne. Také to má letos složitější, všichni jedeme na sto procent směrem k olympiádě. To už bych ji strhla.

Měli jsme to tak naplánované, než jsem si právě při tenise s jednou kolegyní ze skupiny zlomila nohu. Pak jsem se od všech oddělila, házela ze sedu…

Samozřejmě jsem to chtěla uhrát. Měla jsem brejkbol… (lehký úsměv)

Vysálo mě, že jsem byla bez Janka i Lukáše, to bylo nejhorší. Teď tam budu s Lukášem, tak si člověk vezme aspoň kus domova s sebou. Má hotel blízko olympijské vesnice, tam snad budu převážně. Ale uvidíme na místě, jak to bude vypadat. Platí se předem sto procent ceny, je to drahé, pak si zlomíte nohu… Je to takové vratké, což člověk poznává, jak stárne, že je všechno otázkou vteřinek. Je takový poprděnější. Tomu se moc nedá čelit, věk vám ukazuje, co se děje kolem vás. Všechno může být jinak.

Mně se nelíbí, aby je úplně odkrouhli. Nedovedu si představit olympiádu bez Rusů. Asi tam byly obrovské problémy, je dobře, že se na ně přišlo. Ale zakazovat jim účast mi přijde blbý. Někdo v tom nejel a nemůže na největší akci svého života? Snad tak nerozhodnou. Nemám ráda žádné plošné zákazy, ujeté mi přijde i zakázat kouření ve všech hospodách…

Ideální mi to nepřijde. Začít odznova? Vždycky někdo půjde jinou cestou. Ublíží se lidem, kteří se na svěťák nadřeli, ať už Honza Železný, Jarmila Kratochvílová.… To ne.