Hlavní obsah

Asi jsem ze železa, usmála se pomlácená Rosolová. Francouzku z pádu neviní

Michal Osoba (Bělehrad)Sport.cz

Kolem krku zpevňovací límec, na čele boule, četné odřeniny skrývala reprezentační bunda. Druhý den po šeredně vyhlížejícím pádu při halovém mistrovství Evropy v Bělehradě se čtvrtkařka Denisa Rosolová vydala povzbuzovat svého přítele Adama Sebastiana Helceleta při víceboji a na její tváři už se občas objevil i úsměv.

Foto: Tibor Alföldi, ČTK

Denisa Rosolová den po ošklivém pádu.

Článek

Jak vám je teď po těle?

Naštěstí jsem se z toho vyspala, hlava přestala bolet, což bylo nejdůležitější, protože včera to bylo hodně drsný. Dneska už se ozývají bolístky, které jsem včera necítila, ale myslím, že to bude všechno v pohodě.

Jak dlouho budete nosit límec?

Dokud mě bude bolet krk. Horší je teď ruka, tu mám strašně sedřenou, a začalo mě bolet rameno, nemůžu vytáčet ruku, a koleno.

Vybavíte si, jak k pádu došlo?

Vůbec. Akorát jsem věděla, že jdu první dopředu a asi budu první u toho mantinelu. Nakonec jsem byla první na mantinelu. (úsměv)

Co jste v první moment cítila? Bolest, nebo vztek?

Já moc nevnímala, člověk cítí jen tu bolest. Naštvala mě paní, která mě tahala z dráhy pryč. Já vím, že tam byl závod, ale já byla celá bolavá, nevnímala jsem, nemohla se nadechnout. A ona mě chytla za ruku a táhla mě z dráhy pryč, což bylo trochu drsný. Pak už jsem byla ráda, že jen ležím.

Brzy se kolem vás seběhli lékaři, to si pamatujete?

Hned po pádu jsem nevnímala. Vím, že se kolem seskupila spousta lidí, začala jsem pořádně vnímat asi až po patnácti minutách v nemocnici, pamatuju si spíš ústřižky, co se dělo potom.

Jak to v bělehradské vojenské nemocnici vypadalo?

To byl také drsný zážitek. Personál byl dobrý, mají asi zkušenosti ještě z války, ale vybavení je také z války nebo ještě starší. Byla jsem ráda, když jsem se pak dostala na hotel. Moc se mi v nemocnici nelíbilo, nikdy jsem takhle nebyla na pohotovosti u nás, ale myslím, že v Česku můžeme být rádi za to, jakou máme péči. Kdyby lidi víc cestovali, zjistili by, že české zdravotnictví na tom není tak špatně.

V ten moment jste se ale asi spíše bála o svůj stav.

Hlavně jsme se bála o žebra, protože po pádu jsem se nemohla nadechnout, hodně mě bolela. Tak jsem se bála, že je něco naštípnutého, což se naštěstí neprokázalo.

Kdy jste si pak pustila svůj pád na videu?

Ráno. Třeba jsme vůbec netušila, že jsem šlápla na rantl, nohou sejmula bedýnku, to jsem vůbec nevnímala. Naštěstí to noha přežila, asi budu ze železa. Ani jsem nevěděla, kdo do mě žďuchl, kdo mě podkopl, jen jsem najednou letěla na zem. Jedině jsem si pamatovala, že jsem se hlavou praštila o ten mantinel. Pak jsem si říkala, proč tam vůbec jsou. S odstupem času zjišťuju, kolik tam je předmětů, že to je hodně nebezpečné. I co se týče štafet, kdy tam bude ještě větší skrumáž, asi by to mohli trošičku posunout.

Francouzka Gueiová byla původně za váš pád diskvalifikována, pak ji do semifinále vrátili. Viníte ji z kolize?

Jak jsem se na to dívala, ona za to úplně nemohla, jí postrčily taky. Je to hala, stane se. Věděla jsem, že semifinále stejně nepoběžím, tak jsem nechtěla podávat protest. Bylo by to z mé strany zbytečné, neměla jsem na tom žádný zájem. Pak mi soupeřky i psaly.

Spadla jste už předtím na halovém mistrovství světa v Sopotech, ale jinou méně kontaktní disciplínu si pro halu asi hledat nebudete…

Méně kontaktní je jen šedesátka, tam bych moc neuspěla... Prostě se to stane, bohužel jsem chytla běh, kdy jsme sbíhaly všechny nastejno. Příště musím sbíhat asi rychleji.

Byla jste hned rozhodnutá jít fandit v sobotu dopoledne vašemu příteli do haly?

Původně jsem chtěla přijet až večer, když se mi udělá dobře. Ale ráno jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem celkem v pohodě, hlava mě nebolí, tak jsem si říkala, že se půjdu podívat na šedesátku, dálku, pak zase pojedu na hotel a vrátím se odpoledne.

Reklama