Článek
Váš pád v Německu musel být hodně nepříjemný, jak k němu došlo?
Nepříjemný byl, ale ještě jsem tam další tři dny uválčila.
Vy jste se třemi zlomenými obratlemi fungovala jakoby nic?
Dokonce jsem tam ještě trochu polyžovala, v německé nemocnici totiž na rentgenu nic nenašli. Pak jsem jela domů deset hodin v autě a v Čechách podstoupila vyšetření, která to odhalila. K tomu pádu došlo před finále, poslední boule mě vyhodila, já vylítla nepřipravená v záklonu a dopadla zády na led. Chvilku jsem hledala dech…
Operaci jste se ale vyhnula.
Konzultovalo se to s traumatologem v Liberci a lékaři zvolili konzervativní léčbu, když to nijak neohrožuje páteř. Budu šest týdnů jen ležet, ale rodiče se o mě hezky starají. (úsměv)
Jak snášíte vizi šesti týdnů bez pohybu?
To je pro sportovce to nejhorší…
Zranění jste si za svou kariéru měla dost, je tohle nejvíc nepříjemné?
Asi jo. Ne na bolest, zvládla jsem to i bez prášku, možná i proto, že už mám posunutý práh bolesti. Horší je to z toho pohledu, že člověk musí jen ležet, ani na záchod si nemůže dojít…
Nechcete tedy ještě své rozhodnutí o konci kariéry přehodnotit a zvolit lepší způsob rozlučky?
Říká mi to hodně lidí, ale je to konečné rozhodnutí. Zvažovala jsem ho dlouho, rozhoupávala jsem se, teď jsem ráda, že jsem to rozhodnutí v průběhu sezóny udělala. Pak jsem si ty závody víc užívala a budu se věnovat škole a sportovat rekreačně.
Co vás vlastně vedlo k tomu rozhodnutí? Ve 25 letech mezi veteránky zdaleka nepatříte…
Člověk tím strávil spoustu let, už jsem chtěla udělat krok jinam. Ty výsledky nebyly tak světoborné, abych se tím uživila, a musím koukat do budoucna. Důležitá je pro mě škola a chci si najít jiné uplatnění.
Jaké? Bavilo vás psaní…
Určitě, chtěla bych do toho skočit rovnýma nohama. Teď chci dodělat školu, podnikovou ekonomii a pak bych se ráda věnovala novinařině.
Třeba i sportovní?
Spíš mě baví fejetony a články, kde můžu vyjádřit svůj názor.
Až si za pár let vzpomenete na svoji kariéru, co se vám jako první vybaví?
Asi všechno. Člověk sice přicházel o to, co zažívali jeho vrstevníci třeba v pubertě, ale to vynahradilo cestování po světě, poznávání nových lidí, se kterými jsme si užila spoustu srandy…
Ale na takové úspěchy jako vaše sestra Nikola jste nedosáhla. Přitom se jeden čas říkalo, že jste ještě větší talent než ona.
My jsme jiné. Lidé nás vždy srovnávali, ale to je chyba. Největší rozdíl je v hlavě, ona je buldočí typ, já si vše beru a rozmýšlím, proto jsem měla po zraněních strach, hodně si uvědomovala, co se může stát… I tělesnou konstituci máme jinou, mám křehčí kosti, asi nejsem typ pro tenhle sport. (úsměv)
Jak vám bylo při sledování sobotního přenosu ze závodu, kde jste se chtěla loučit?
Jasně, že mě přepadala lítost, viděla jsem, že tam byla super atmosféra, krásná trať, i jsem ostatním na dálku fandila. Mrzí mě, že nevysílali i kvalifikaci, abych viděla ještě víc kamarádů.
