Rubriky:

Ostatní

Sport pro něj byl utrpením, chtěl s bruslením praštit. Asi jsem si tím musel projít, přemítá Verner

6. ledna 2014 10:52 - Oberstdorf/Praha

Nejturbulentnějším rokem kariéry byl pro Tomáše Vernera letopočet 2013. Od plánů na okamžitý konec kariéry se dostal ke startu sezóny, v níž zatím vyhrál všechny tři závody a rázem se vrátil do okruhu krasobruslařů s nadějí na olympijskou medaili.

 

Sport.cz s použitím Profimedia.cz

Když jste si pro sebe bilancoval minulý rok, jaký byl? Dá se shrnout v pár větách?

Je pravda, že je těžké ho zhodnotit v pár větách. Já svůj rok 2013 vnímám od léta, kdy jsem přešel do Oberstdorfu. Na to, co bylo předtím, moc nemyslím.

Zkusme se přesto vrátit do března 2013. Na mistrovství světa v kanadském Londonu jste skončil 21. a zvažoval, co dál. Jak se vyvíjelo vaše rozhodování?

Hned po mistrovství světa jsem chtěl skončit s bruslením. Rovnou. Nebyla tam žádná radost, nic, sport pro mě v tu chvíli byl spíš utrpením.

To byly jen momentální emoce, nebo ve vás ten dojem přetrvával déle?

Tenhle dojem ve mně přetrval týden nebo dva. Spíš to ale byla taková dlouhodobější nálada, která nebyla poznamenaná jen šampionátem, ale celými dvěma roky bez úspěchu. Kdybych se rozhodoval tenkrát, byl by to konec mé kariéry. Ale já si dal čas, nechal trochu odstup a zvažoval různé varianty.

Seriál České naděje pro Soči 
I. díl biatlonistka Gabriela Soukalová
II. díl snowboardistka Eva Samková
III. díl boulařka Nikola Sudová
IV. díl rychlobruslařka Martina Sáblíková
V. díl běžec na lyžích Lukáš Bauer
VI. díl biatlonistka Veronika Vítková
VII. díl krasobruslař Tomáš Verner
VIII. díl snowboardistka Šárka Pančochová
IX. díl hokejisté ČR
X. díl sjezdařka Šárka Strachová

Co se nabízelo?

Buď něco radikálně změnit v tréninku i celé přípravě a chystat se směrem k olympiádě, nebo skončit. Jiné možnosti nebyly. To jsem ještě netušil, že se vrátím z Kanady do Oberstdorfu. Ale nakonec jsem se tam rozhodl přijet na čtyřtýdenní tréninkový kemp a tam mi dozrálo v hlavě, že bych se chtěl vrátit. Koncem června padlo rozhodnutí.

Bylo to čistě vaše rozhodnutí, nebo jste ho konzultoval i se svými blízkými?

Jediný člověk, s nímž jsem to konzultoval, byl můj bratr. Také se pohyboval v krasobruslení a ví toho o mně spoustu. Navíc jsem nehledal jen místo, kde budu trénovat, ale i kde budu šťastný v životě. A finální rozhodnutí pak bylo na trenérovi Michaelu Huthovi, jestli mě akceptuje zpátky jako svého svěřence. Jeho názor jsem potřeboval slyšet. Kdyby řekl ne, zůstal jsem v Kanadě nebo skončil, ale naštěstí řekl ano.

Když se teď s mírným odstupem ohlédnete za třemi roky v Kanadě, dokážete vyhodnotit, proč se vám tam kromě první sezóny výsledkově nedařilo, jak jste si přál?

Pobyt v Kanadě mi přinesl spoustu dobrých věcí, ale i dva roky mizérie. Neviním z toho Kanadu, spíš sám sebe. Po prvním roce, který byl vynikající, jsem si v létě poranil záda a trochu jsem to podcenil. Místo toho, abych se sebral, jel domů a nechal se pořádně prohlídnout, zkoušel jsem to plácat dohromady přes tamní doktory a fyzioterapeuty. A to zranění se vleklo strašně dlouho.

A to se podepsalo na dalších dvou letech, které jste nazval mizérií?

Nemohl jsem nějaký čas závodit. Když se nad tím teď zamýšlím, byla to pak otázka sebedůvěry v závodě, v tréninku jsem byl schopen jezdit dobré jízdy, zvládal jsem fyzicky náročnější tréninky než v Evropě, ale nepřineslo to kýžené ovoce.

Berete tedy minulé dva roky v Kanadě jako ztracené?

Určitě ne, dozvěděl jsem se tam toho o sobě dost. Byla to dobrá lekce, jenom mi dlouho trvalo, než jsem pochopil, co mi chybí v té skládačce, aby se ze mě stal komplexní bruslař. To jsem našel zpátky tady v Oberstdorfu.

Ale dva roky jsou v krátkém krasobruslařském životě dlouhá doba. Nelitujete teď, že jste se pro návrat nerozhodl dřív?

To si neříkám, protože bych se z toho pak taky mohl zbláznit. Někteří lidé mi říkali, když jsem odcházel do Kanady, že už jsem to měl udělat dávno. Teď zase slýchám, že už jsem se měl vrátit dávno zpátky. Neohlížím se s tím, že jsem ztratil dva roky. Byly to dva roky utrpení, ale možná jsem si jimi musel projít.

Říkal jste, že jste hledal místo, kde budete šťastný i v životě. V Kanadě jste nebyl?

Kanada mi seděla, ale já se trápil s tím, že jsem se nemohl dostat na školu, na kterou jsem chtěl. Školné je tam velmi drahé, a když už jsem měl platit takovou sumu, vyhlídl jsem si jednu z nejprestižnějších škol s dost přísnými kritérii. A nevyšlo mi to. Vedle bruslení je pro mě osobní život strašně důležitý. A pro mě jím kromě kamarádů vždycky bývala škola. Teď jsem zpátky v Evropě, zase mám možnost studovat a to mi pomáhá ke štěstí i v osobním životě.

Hrála v návratu do Evropy roli i finanční stránka? Život v Kanadě je asi nákladnější a finance od sponzorů se, předpokládám, po posledních dvou sezónách nesháněly snadno.

Určitě jsem neulehčil roli své agentuře ve shánění financí, mezi hlavními důvody návratu to ale nebylo. Je pravda, že bruslení a péče fyzioterapeutů, u nichž jsem strávil dost času, tu sezónu hodně prodražily. Tady mám bezvadné zázemí i díky centru profesora Koláře a spíš to je jeden ze zásadních důvodů návratu, protože jsem potřeboval, aby na mě někdo dohlížel a já vydržel celou tu poslední sezónu.

V Kanadě lékařská péče nebyla tak dobrá?

Úplně nemám vhled do kanadského zdravotnictví, ale péče, které se mi dostalo tady v Čechách, byla na daleko vyšší odborné i lidské úrovni, než v Kanadě. A také se bavíme o jiných finančních nákladech. Musím přiznat, že jako vrcholový sportovec chodím trochu protekčními cestičkami, ale péče o nás v centru na Chodově je luxusní. Vždyť sem lítají sportovci z celého světa.

V Evropě také můžete úžeji spolupracovat s vaším mentálním koučem Danielem Landou. Sám o sobě říkáte, že jste citlivý člověk, Landa od pohledu tvrďák. Trvalo, než jste k sobě našli cestu?

Trvalo, ale spíš fyzicky, abychom se mohli potkávat. Přes skype a telefon je mentální trénink složitý, důležitý je osobní kontakt. Za dobu, co spolupracujeme, jsem ho poznal blíž jako člověka. Možná by se někteří lidé divili, jaký je. I když jeho zevnějšek je velmi tvrdý, on je citlivý člověk. Já měl možnost odjet s ním na týden pryč a to soustředění mi pomohlo se znovu postavit psychicky na nohy. Fyzicky jsem zvládnul vše natrénovat, ale neměl jsem vůbec jistotu, že se mi nestane to samé, co v posledních dvou letech, že se postavím k závodu a nebudu schopný zajet. Dan mi nabídl pomocnou ruku, že bude zodpovědný za mou hlavu a že bude fungovat. Nechci to zakřiknout, ale světe div se, ona funguje.

Dovedu si představit, jak vypadá kondiční soustředění. Jak ale vypadalo to mentální, když jste spolu vyrazili na týden do Chorvatska?

Před osmou ráno jsme vstávali a jelo se až do jedenácti večer. Běhali jsme, jezdili na kole, hodně se potápěli na nádech, chodili na túry… Tedy ne ve smyslu, že bychom se při procházce kolem moře drželi za ruku a zpívali si, spíš objemné túry po okolí a vždy jsme našli nějaké místo, sedli si a tam probíhalo to mentální soustředění. Zklidnili jsme se a vnímali, co je důležité. Ve sportu i v životě. Ono je dobré si to uvědomit. Každý to bere jako samozřejmost, ale ono to tak není. Někdy je dobré se zastavit a soustředit na jeden element.

Před čtyřmi lety jste se snažil při každém závodě i tréninku navodit atmosféru olympijských her. Praktikujete to i teď před Soči?

Je pravda, že jsem se od Vancouveru trochu změnil. S Danem Landou jsem se učil dělat věci krok za krokem, ne najednou. Teď si nepřehrávám olympijskou jízdu, ale soustředím se na mistrovství Evropy a po něm se začnu soustředit na olympijské hry. Hodně se o nich mluví, ale tak nějak to proplouvá kolem mě. Samozřejmě ale nejsem úplný mnich, abych dokázal své myšlenky zcela zkoncentrovat, občas k olympiádě sklouznou.

Sklouznou i k tomu, co přijde po Soči?

Mám docela přesný plán, co bude, a těším se. Určitě to neznamená, že po Soči skončí můj život. To by mě hodně děsilo, kdybych nevěděl, co se mnou bude.

Co s vámi tedy bude?

Po olympiádě se zúčastním turné s Jevgenijem Pljuščenkem po Rusku. Pak se rychle vrátím do školy na zkouškové období, přesunu se do Mexika, kam mě pozvali, abych vedl bruslařský seminář. Pak přijdou další zkoušky, možná cesta do Japonska, obhajoba diplomové práce a v září bych moc rád pozval několik svých bruslících přátel do Čech a odjel rozlučkovou tour.

A dlouhodobější horizont? Kam by měla směřovat vaše pracovní kariéra?

Když dostuduju MBA na Vysoké škole ekonomie a managementu, moc rád bych se věnoval sportovnímu managementu. Jsem sportovní nadšenec, chci u něj zůstat, i když už spíš v saku.

Objíždět ještě v padesáti exhibice jako Jozef Sabovčík vás neláká?

Není to moje vize. Jozef je fenomén a má co prodávat, já se s ním netroufám srovnávat a ani si nemyslím, že by mě lidé chtěli tak dlouho vidět. Když se mi bude chtít a budu mít čas trénovat, tak se na ledě ukážu, ale nebude to má hlavní náplň.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní