Rubriky:

Vodní sporty

Čtyři měsíce bez peněz? Indonésané nikoho nepodrazí, nebojí se český kouč

26. srpna 2017 16:53 - Račice

Teprve v Račicích Jaroslav Radoň docenil, jaký klid měl jako závodník. Stačilo být včas na startu a pak ze sebe vydat maximum. Na světový šampionát kanoistů ale letos dorazil jako trenér a vedoucí týmu Indonésie. A nezastaví se.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Pobíhal po račickém areálu a nestačil se zdravit se známými, které od svého odchodu na exotické angažmá neviděl. „Potvrzují se tu všechna upozornění, která jsem dostal před odletem, že v Asii jste úplně v jiném světě, takže se tu starám nejen o závodníky, ale i o tři trenéry, kteří běžně nestíhají autobusy a jsou občas úplně mimo,“ povzdechl si Radoň, který se s aktivní kariérou rozloučil po loňské olympiádě v Riu.

Ale nestěžuje si, start své trenérské kariéry chtěl třicetiletý kanoista spojit s poznáním nové kultury. „Oni jsou strašně hodní, neexistují tam hádky, jsou pokorní a neodmlouvají,“ pochvaluje si. „Jen ta organizace je holt taková, že se musím o všechno starat a hlídat je,“ líčí.

 

My new friend- Standa 🐘🐘🐘 #bali #ubud

Příspěvek sdílený Jaroslav Radoň (@jardazekon),Čen 23, 2017 v 6:31 PDT

Do Račic s ním přijelo třináct závodníků, nikdo z nich nemá ambice přiblížit se úspěchům, na které Radoň dosáhl v deblkanoi s Filipem Dvořákem. Dvě olympijská finále, bronzy z mistrovství světa, titul evropských šampiónů…

„V Indonésii mám pět kanoistek a sedm kanoistů. Mají tam takové středisko, samozřejmě podmínky jsou nesrovnatelné s námi, ale je tam posilovna, lodě i pádla, takže žádný velký problém,“ usmívá se.

Usadil se na ostrově Jáva nedaleko města Purwakarta, zhruba sto kilometrů od metropole Jakarty. „Což je při jejich zácpách někdy až šest hodin cesty,“ upřesňuje. Bydlí v pokoji s výhledem na jezero Jatihulur, kde se skupina připravuje.

Chudoba, ale spokojenost

„Je to indonéská vesnička, kde vládne hlavně chudoba, ale zároveň jsou tam všichni spokojení. A o mě se starají perfektně, mám zajištěné jídlo, dali mi motorku, abych se měl jak přepravovat,“ líčí.

Indonéská doprava je ostatně samostatnou kapitolou, Radoň často nevychází z údivu. „Předjíždí tak, že vjedou do protisměru a začnou troubit, úplně jedno, kde. Silnice jsou ve špatném stavu a pořád do kopce nebo z kopce, takže stejně víc než šedesátkou se jet nedá. Ale pořád jsem tam asi jediný, kdo jezdí s helmou,“ přiznává.

„Kolikrát jsem tam potkal na motorce i samotné třeba sedmileté dítě, jindy se na jeden moped naskládá pětičlenná rodina,“ sype další historky z tamních silnic.

Na ramadánu se domluvili

Obavy měl Radoň také z ramadánu. Jeho svěřenci jsou muslimského vyznání a kombinace tréninku v tamních vedrech s půstem mu příliš k sobě nepasovala. Původně měl s reprezentací vyjet do Číny.

„Mimo Indonésii totiž ramadán držet nemusejí,“ říká. Jenže soustředění se nepovedlo zorganizovat. „Naštěstí nejsou tak ortodoxní muslimové, tak jsme se domluvili, že ho drželi jen jednu neděli, kdy bylo volno, a nebyl s tím problém,“ pochvaluje si.

Už teď ví, že ho angažmá v jihovýchodní Asii obohatí. „Říkal jsem si, jestli některé věci zvládnu. Po měsíci jsem měl krizi, kdy jsem si říkal, že pojedu domů. Paradoxně mě nejvíc dostalo jídlo, které je bezvadné, ale je to pořád jen rýže. A s tou mojí rozjedeností to byl relativně šok,“ usmívá se Radoň, jenž také rychle zhubl šest kilo.

Už zvládá jazyk

„Ale pak jsem si zvykl a užíval si, jak se člověk dostane z Prahy, kde chce být každý úspěšný a někam směřuje, do té větší pohody,“ říká kanoista.

Začal se věnovat thajskému boxu, naučil se základy indonéštiny. „Je extrémně lehká, oni neskloňují. Navíc, jak je tam 17 000 ostrovů, často si nerozumějí ani mezi sebou,“ líčí.

Smlouvu má zatím do Vánoc. „Akorát jsem teď za poslední čtyři měsíce nedostal plat a docházejí mi peníze,“ přiznává. „Ale to je tam prý standard, vždycky pak zaplatí. Kdyby měli Indonésané někoho podrazit, to snad radši spáchají sebevraždu,“ je si jistý.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Vodní sporty

Filtr článků - Vodní sporty