Rubriky:

Sport+

GLOSA: Dva detaily, přesto vypověděly mnohé o kolektivním duchu i reprezentační obrodě

20. listopadu 2018 14:22 - Praha
(Aktualizováno: 20. listopadu 2018 14:31)

Dva záběry televizních kamer postačily. I pár vteřin, kdy v pondělní noci snímaly v pražském Edenu lavičku slovenských a po pár minutách českých fotbalistů, mělo svou výpovědní hodnotu. Šlo sice o detaily, nicméně detaily ilustrující, jak je to s kolektivním cítěním, duchem a vzájemným hráčským souzněním v obou národních týmech. A také co stojí za obrodou, kterou k české reprezentaci přinesl nový kouč Jaroslav Šilhavý.

 

Czarek Sokolowski, ČTK/AP

Záběr první, 79. minuta, třetí střídání Slováků... Místo Zreláka vyběhl na hřiště Nemec a v tu chvíli se Vladimír Weiss otráveně zvedl ze slovenské střídačky a znechuceně odkráčel do šaten. Nezahrál si v pátek proti Ukrajincům v Trnavě, nový kouč Pavel Hapal na něho neukázal ani v Praze. Jeden z nejzkušenějších playerů slovenského výběru s 67 zápasy na kontě dal okázale najevo, že nemíní dělat stafáž. Ani Hapalovi, ani spoluhráčům. Natož aby zbývajících pár minut vyčkal, zda se snad přece jen nepodaří slovenskému mužstvu alespoň vyrovnat.

Záběr druhý, 81. minuta, třetí střídání Čechů... Místo pokopaného Schicka vyběhl na trávník Doležal. A jeden z nejzkušenějších hráčů českého výběru Vladimír Darida, s 53 starty na kontě, střelce gólu Schicka vzápětí na lavičce uznale poplácával po zádech. Přitom i legionáři z berlínské Herty, který ještě v předchozí Jarolímově reprezentační éře navlékal kapitánskou pásku, bylo jasné, že už se na hřiště nedostane a výhru nad Slováky uhájit nepomůže. Přesto společně s ostatními náhradníky prožíval závěrečné minuty, jako by byl jejich přímým aktérem. On jím ale de facto byl, protože zůstal se svým mužstvem až do samého konce. Protrpěl s ním každou vteřinu, trnul při každém platonickém pokusu soupeře alespoň vyrovnat a zachránit si tvář. A pak samozřejmě se svým týmem slavil výhru.

Jestliže reprezentační kouč Šilhavý od zářijové inaugurace v jednom kuse akcentuje týmový projev a kolektivní duch, který je pro něho prvořadou prioritou, nešlo v pondělní partii někdejších federálních souputníků nalézt výmluvnější potvrzení jeho trenérské filozofie, než jakými byly dva zmíněné detaily. Výmluvné, přesvědčivé, dokumentující, proč Češi chtěli i v odvetě vyhrát víc než Slováci, a nakonec právě proto vyhráli. Což je konstatování vyřčené samotným Šilhavým, pro něhož je vůle, chtění, kolektivní duch a cítění prvořadou prioritou.

Však také s těmito premisami k národnímu mužstvu přišel a hráče během inspekčních návštěv v jejich klubech a pouhých dvou srazů národního týmu přesvědčil, že pokud je i oni akceptují, vybřednou z marasmu, v němž se do té doby topili. Dají zapomenout na domácí trápení s Ukrajinou a neskonalou mizérii prožitou vzápětí v Rusku, dokážou sobě a hlavně veřejnosti, že český fotbal na tom není tak špatně, jak výkony a výsledky vypovídají. Budou schopni porazit dvakrát po sobě i Slováky, byť třeba mají mnohem zkušenější a papírově kvalitnější a silnější kádr.

A právě tento pragmatický přístup pomohl k obrodě, kterou národní tým v závěru podzimu zažil. I úsporný fotbal založený v první řadě na poctivé, organizačně zvládnuté a takticky naplněné defenzivě k tomu přispěl. A nebylo k tomu třeba hvězd, které současný český fotbal stejně nemá, nebo snad nářků, že na generaci Nedvědů, Poborských, Šmicrů, Kollerů a spol. si bude muset ještě dlouhá léta počkat.

Samo sebou, Šilhavý s žádným originálním prozřením nepřišel. Už ve federálních dobách tuto pravdu ctili a vyznávali mnozí reprezentační trenéři se slovenským profesorem fotbalu Jozefem Venglošem či českým pragmatikem Václavem Ježkem v čele. Ověřili si totiž, že i z průměrných fotbalistů lze stvořit tým, který bude úspěšný a jenž bude schopen postupovat na mistrovství Evropy i třeba světa. Pochopitelně za předpokladu, že hlásané pravdě uvěří a na hřišti ji naplní. I když třeba „jen" bojovností, chutí, obětavostí, týmovým výkonem a kolektivním duchem.

Právě proto tyto vlastnosti akcentuje a od hráčů vyžaduje pamětník federálních časů Šilhavý. Proto se českému týmu akceptujícímu trenérovu filozofii povedlo zachránit účast ve druhé divizi Ligy národů, byť se zdála ztracená hned po prvním domácím zápase s Ukrajinou. Proto i po vydařeném úvodu reprezentační mise trenér Šilhavý připomíná: „Jestliže chceme být úspěšní a prosazovat se trvale, musíme dál hrát jako tým a ctít kolektivní duch." Proto dochází i k postupné fotbalové obrodě a zároveň pozitivnějšímu vnímání české reprezentace.

Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu.

Zrušit

Nejlepší články a glosy jednou týdně do e-mailu

Zadané údaje zpracováváme dle těchto podmínek.