Rubriky:

Odjinud

Přes zákazy lékařů, navzdory zákeřné chorobě je českým vytrvalostním bohem

20. ledna 2016 09:18 - Praha

Za svým snem musel jít hned třikrát. Osud jej zkoušel neustále a zkoušky vždy přicházely ještě tvrdší. Nejprve se mu do cesty postavily zákazy lékařů. Když ani to nepomohlo, zaskočila jej zákeřná choroba, na jejímž konci může být páteř v podobě neohebné, ztvrdlé tyče. I s ní ale houževnatě bojuje. Na všechno má svůj vlastní recept - všechno se dá přeběhat!

 

Daniel Orálek

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Atletických mítinků se účastní jako člen klubu z jedné malé vesničky u Říčan. SK Babice, zřejmě slušný oddíl, protože právě jeho členové se až podezřele často vyskytují na stupních vítězů. Radek Brunner není výjimkou. Možná na tom jejich klubovém hesle: „Bolest je nevyhnutelná, utrpení volitelné" něco bude.

Teď si můžete přidat boxík Běhání na Seznam.cz. A nic vám neuteče.

Kdy a kde vlastně začala cesta k mistrovskému titulu v běhu na 100 kilometrů?

V dorostu, v Horních Počernicích v Sokole. Běhával jsem patnáctku, osmistovku. Moje nejdelší byly tehdy tak pětikilometrové přespoláky. Pak jsem byl jednou třetí na trojce v hale. Tam jsem uviděl dukláky, trenéra a tak nějak se mi to zalíbilo. Tak jsem za nimi šel, jestli u nich můžu trénovat. Hned na prvním tréninku jsem si zlomil klíční kost, která navíc špatně srostla, takže jsem musel znovu na lámání a celé absolvoval znova. Na svém druhém tréninku jsem se objevil po dvou měsících. Trenér si myslel, že mě první zátěž odradila. Já totiž o té zlomenině nikomu na Dukle neřekl. Prostě jsem trénink doběhl a odjel rovnou do nemocnice. Nějakou dobu jsem pak běhal na Dukle a chtěl jsem se dát do armády a běhat za ně. Překazili mi to u odvodu, kde jsem dostal modrou knížku na astma. Lékaři říkali, že nesmím mít dlouhodobou zátěž. Tím se mi zhroutil sen a já s běháním seknul.

Tam to ale evidentně neskončilo. Kdy přišla druhá fáze?

Druhé běžecké období nastalo kolem roku 1998. S kamarádem Ondrou jsme se vyhecovali, že se připravíme na pražský maratón. Tak jsme párkrát vyběhli a pak šli na maratón. To byl můj první. Dal jsem ho tenkrát pod čtyři hodiny a tak nějak mě to chytlo. Najednou mi maratón připadal jako taková hezká vzdálenost, kterou bych mohl běhat. Po roce už mi ale i dvaačtyřicet kilometrů bylo málo. Chtěl jsem se pokusit o stovku. První jsem si zaběhnul v pražské Stromovce a i úspěšně dokončil. Něco přes deset hodin běhu. Já pak vůbec nebyl schopný se hýbat. Manželka mě v noci musela otáčet v posteli z jednoho boku na druhý. Kolena a kotníky jsem měl nateklé, v moči krev. Miloš Škorpil mi tenkrát říkal: „To je dobrý, to máš jen omlácené ledviny od toho dlouhého běhání, to se srovná." A ono se to srovnalo. Tenkrát jsem také přišel na to, že už žádného trenéra mít nemůžu, že si stejně všechny tréninkové plány hodně upravuju podle sebe. Od té doby jsem sám svým trenérem.

Ale váš běžecký život nakonec doznal tří fází. Co se muselo stát, že vás to zastavilo tak říkajíc v rozběhu?

Na mílařské období navázalo hned období ultramaratónské. Mezi tím nic moc nebylo. A druhé období skončilo v roce 2003, kdy mi luplo v zádech a našli mi Bechtěreva (zánětlivé onemocnění postihující páteř a klouby). To jsem nemohl ani chodit, natož běhat. V podstatě jsem měl dva roky permanentní horečku, sypal jsem do sebe prášky jeden za druhým a byl vděčný za každý den, kdy jsem se mohl hýbat bez bolesti. Běhání a všechno okolo jsem úplně vytěsnil. Dokonce jsem přerušil i kontakty se všemi běžci. Běh pro mě přestal existovat.

Firma Radka Brunnera podporuje i celý běžecký pohár KOBRAS, složený z pěti závodů v délce 8-21 km, určený „pro každého, kdo má chuť se hýbat".

Takhle to ale neskončilo. Kdy a jak přišla „fáze tři"?

To bylo v roce 2010. V roce 2008 mi totiž nasadili infuzní léčbu. Já se už zase mohl trochu hýbat a tak jsem si říkal, že bych mohl začít zase něco dělat. Třeba běhat. Zkusil jsem to ‒ a ono to šlo. Dnes se cítím v podstatě jako zdravý člověk.

Za roky 2014 a 2015 máte republikový mistrovský titul v běhu na 100 kilometrů. Co bude dál? Přibude i titul za 2016?

Uvidíme. Momentálně řeším menší zdravotní komplikaci, ale věřím, že se z toho brzy oklepu a vyběhnu do plného tréninku. Pořád se těším, že se mi podaří na stovce zlomit čas sedm hodin a dostat se pod něj. V tuhle chvíli mi chybí osm minut. Co to je v sedmi hodinách? Nic. Věřím, že na to mám. I když už to není zase úplně jednoduché a pomalé. Stovku pod sedm hodin dají na světě v jednom roce tak čtyři desítky lidí.

Co váš loňský maratón za dvě a půl hodiny? Jak se člověk připraví na takový v podstatě vícehodinový sprint?

Ani jsem se na to nijak zvlášť nepřipravoval. Žádné úseky, intervaly, práce na rychlosti. Chystal jsem se na mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Itálii. Nejrychleji jsem běhal tak za 3:40 na kilometr, ale hlavní těžiště mojí přípravy byly velké objemy. Pražský maratón byl hned tři neděle potom, to bych už nic speciálního nenatrénoval. To jsem se akorát tak stihnul dát dohromady. Na maratónu jsem si chtěl spíš vyzkoušet sacharidovou dietu. Měl jsem v plánu to dát pod dvě hodiny třicet. Nakonec to bylo o 59 vteřin více, ale jen mojí chybou při výpočtu tempa!

ČTĚTE TAKÉ: Nejznámější českou modelku dostal do kolen sportující důchodce

Když jsme se viděli naposledy, zrovna jste měl za sebou dle svých slov „klidný výběh na 50 kilometrů". Kolik je vlastně třeba natrénovat, aby mohl člověk pomýšlet na stokilometrové závody?

Za loňský rok jsem naběhal 8300 kilometrů. To je nějakých třiadvacet kilometrů v průměru na den. Z úplného běžeckého šílenství jsem ale zaznamenal lehký posun. Teď se snažím jeden den v týdnu vůbec neběhat. Raději si zajdu do sauny a odpočívám. Dříve jsem běhal pořád. Každý den. Někdy samozřejmě i vícefázově. Teď už nepovažuju za optimální naběhat dvě stě kilometrů týdně, ale třeba jen sto padesát sto šedesát.

Máte nějaký svůj oblíbený okruh, nebo zkoušíte stále nové trasy?

Já vlastně nerad zkouším nové věci. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vlastně hodně konzervativní. Rád si běhám na svých oblíbených trasách, kde znám každou zatáčku a každý kámen. Mám své okruhy, nemusím nad ničím přemýšlet. Prostě běžím, můžu se soustředit jen a pouze na běh. To se mi líbí. Nerad běhám někde, kde to neznám. Velký stres je pro mě třeba dovolená, kde si musím najít, objevit nějakou novou trasu. Jeden den musím tápat. Ale už další dny mám z trasy radost, už ji znám. Za týden si na ni tak zvyknu, že už mi je zase líto se s ní loučit.

A když už jsme u těch oblíbených záležitostí ‒ existuje v Česku nějaký závod, který vám obzvláště přirostl k srdci?

U nás je to určitě Silva Nortica Run. Ale mám rád i kratší, komorní závody s atmosférou, jako je třeba Babický čtvrtmaratón. Člověk pak u doběhového koridoru, v cíli stráví ještě podstatně více času než na trati. Povídá se, potkáváte se s dobrými známými. To mě dobíjí.

René Kujan, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Odjinud

Filtr článků - Odjinud


Kalendář akcí

Kdykoliv září říjen listopad prosinec leden 2017 únor 2017 březen 2017 duben 2017 květen 2017 červen 2017 červenec 2017 srpen 2017 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj Slovensko Polsko
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce