Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Po stříbru z halového mistrovství Evropy v Apeldoornu ho letos čeká už druhý velký medailový ceremoniál. „Ale ten bronz se mi líbí víc,“ s úsměvem si prohlížel cenný kov. „Jel jsem sem s tím, že chci zabojovat o nejvyšší příčky a jsem rád, že to cinklo,“ hlásil zvesela svěřenec Jaroslava Báby.
Kdy byly emoce v sektoru nejsilnější? Poté, co jste měl jistotu medaile, nebo po vašem posledním pokusu, kdy z vás všechno spadlo?
Největší emoce přišly, když jsem šel na třetí pokus na 228, to byste se ve mně krve nedořezali. Byl jsem celkem pod tlakem, ale dal jsem to, pak 231 na druhý, škoda těch 234. Já si fakt věřil, už ráno při rozcvičení na lehátku jsem říkal svému fyzioterapeutovi i Jardovi: To je forma jako blázen! Cítil jsem, jak nohy pinkají, říkal si, že já snad dneska musím vyhrát. Bylo by to i na to, ale ty skoky jsem netrefoval. Bylo to nahoru dolů, já se divím, že Jarda ještě není šedivý, protože ty nervy, jaké mu dělám… Respekt, že to se mnou ještě drží.
Co vám po závodě říkal? Spolu s vaším kamarádem a spolubydlícím tady na hotelu Tomášem Staňkem byli mezi prvními gratulanty.
Jsem rád, že tam mohli být všichni a že je tam pustili, protože týmy jsou jinak na druhé straně stadionu. Plus tam byli dobří známí a kamarádi, za to jsem jim hodně vděčný.
Mistrovství světa bylo jedinou velkou soutěží, z níž váš trenér neměl medaili. V tom jste ho překonal.
Jarda byl nejvýš čtvrtý, ale za 232. Těch 231 taky není úplně sranda, využil jsem šanci.
I fanoušky jste si dokázal nahecovat, přesně, jak jste plánoval.
Užil jsem si to, fakt parádní závod. Stadion je úplně geniální, obří, přitom roztažený do výšky, ne do šířky. Když jsem sem přišel, říkal jsem si: Ty bláho, to je masakr. Lidi fandili každému, i když tam měli domácí kluky, což hodně cením. Bavilo mě to.
V souboji o bronz jste vrátil porážku Ukrajinci Olegu Doroščukovi z halového mistrovství Evropy v Apeldoornu. Jeho poslední pokus jste ani nesledoval.
Byl jsem otočený. Ale koukal jsem se na televizi. (směje se) Já mu to přál, není třeba to hrotit. Mám v sobě: Přej a bude ti přáno. Prostě mu to dnes nevyšlo.
Po vašem závěrečném skoku na 234 centimetrech jste dlouho ležel v doskočišti. Co se vám honilo hlavou?
To bylo, jak když se voda a oheň dají dohromady. Hrozné peklo. Oheň byl naštvání, že jsem těch 234 neskočil, a voda, že mám bronz. Když se to smíchalo, neudržel jsem slzy.
Jaké pak byly oslavy na ploše, chtělo se vám z ní vůbec pryč?
Právě, že chtělo, ale pořád mě tam tahali, ať jdu něco dělat. Dal jsem si vítězné kolečko a pokecal s klukama, ještě jsme si řekli nějaké plány na večer…
Jaké jsou?
To byste chtěli vědět, co? (směje se) Máme po sezoně a můžeme si užít zasloužené volno. Jdeme si to oslavit a užít.
Měl jste skvělý start sezony, pak jste si dal tréninkovou pauzu a po ní výkony tak přesvědčivé nebyly, navíc přišly drobné trable s tříslem. Nejel jste sem trochu v nejistotě?
Vždycky si musíte věřit. Nejde jít do takových závodů s tím, co se stane, když neprojdu kvalifikací. Vůbec, takhle to nefunguje. Umíme se připravit na závod, kde chci zaskákat dobře. Nejsem úplně výškař, který skáče 230 na počkání.
Je bronz z mistrovství světa i jistým zadostiučiněním? Před dvěma lety jste skákal o deset centimetrů méně, pak jste změnil přístup a životosprávu a teď přichází odměna.
Samozřejmě. Když jsem dělal bordel, nebral sport profesionálně, tak ani výkony nebyly. Pak to začnete hrotit, poslouchat trenéry, fyzioterapeuty a nejbližší, kteří pro vás chtějí to nejlepší, jíst jako profesionál. A teď mám druhou medaili na krku.
