Jarmilo, ty hymny budou dvě! Jak se Československo zařadilo mezi světové velmoci

Až se za pár dnů bude bojovat o medaile v Budapešti, čeští fanoušci budou upínat své naděje k oštěpaři Jakubu Vadlejchovi, stálici posledních let. Každý další cenný kov navíc by měl punc senzace. To během osmi srpnových dnů roku 1983 stoupala československá vlajka vzhůru hned devětkrát. A čtyřikrát zněla Olympijským stadionem píseň Kde domov můj.

Hodně dlouho atleti čekali na své první mistrovství světa. Evropský šampionát se pořádal už skoro padesát let, jenže na globální scéně se absolutní elita potkávala jen při olympijských hrách. A ty byly ještě v 70. a 80. letech poznamenány sérií politicky motivovaných bojkotů.

Až od roku 1983 si mezinárodní federace IAAF usmyslela, že atletika si zprvu jednou za čtyři roky zaslouží vlastní šampionát. A skvělou volbou byly Helsinky, pro československou atletiku město zaslíbené už od dob nezapomenutelného vystoupení manželů Zátopkových o 31 let dříve.

I teď se tribuny pod ikonickou věží plnily, atmosféra byla skvělá a diváci pokřikovali „Zátopek, Zátopek“. Jen tentokrát na další československou legendu, která předvedla výjimečný atletický zápis ‑ Jarmilu Kratochvílovou.

Útok na zlatý double na 400 a 800 metrů nebyl žádný dlouhodobý plán. Však rodačka z Golčova Jeníkova byla sprinterkou, osmistovku si zaběhla na mezinárodní úrovni teprve v červenci roku 1983 v Mnichově, kdy nechtěla riskovat obnovení zranění na původně zamýšlené dvoustovce. A byl z toho senzační světový rekord, který platí dodnes.

O půlnoci po závodě se uzavíraly přihlášky na mistrovství světa a svaz Kratochvílovou vedle čtvrtky nahlásil i na osmistovku. To by ale znamenalo zběsilý program čítající sedm běhů během úvodních čtyř dnů, nepočítaje závěrečnou štafetu. A tak 32letá běžkyně ještě v Helsinkách dumala, jestli se do drsné kombinace pustit.

Na rozcvičovacím stadionu na ni jeden z funkcionářů naléhal: „Už musíš říct, co poběžíš, ať to můžeme nahlásit.“ Kratochvílová krčila rameny. „Já fakt nevím. Kdybyste mi mohl slíbit, že mi pak po jedné z těch disciplín zahrají hymnu,“ reagovala. Funkcionář ji chytil kolem ramen a řekl: „Jarmilo, já ti slibuju, že ty hymny budou hrát dvě.“

Odvážný příslib se stal realitou, byť Kratochvílová stadion prakticky neopouštěla. Na osmistovce si doběhla pro zlato v čase 1:54,68, po dopingové kontrole a rozhovorech se do postele dostala pozdě v noci. „A nemohla jsem usnout,“ vybavuje si. Přesto přidala další fantastický počin.

„Posledních padesát metrů, čtyřicet metrů, běží si pro zlato, pro titul mistryně světa. Fantazie! 47,99, první žena světa pokořila tuto hranici. Světový rekord,“ mohli fanoušci slyšet v Československém rozhlase. „Po tolika bězích jsem s tím nepočítala,“ neskrývala Kratochvílová, jejíž radost umocňovalo stříbro její kamarádky Taťány Kocembové.

„Jarmila mě pak vytáhla za ruku na čestné kolečko, za což jsem jí dodnes vděčná, protože jindy mi bývalo po čtvrtce nevolno a pelášila jsem z plochy,“ vybavovala si Kocembová. Společně s Milenou Matějkovičovou a Zuzanou Moravčíkovou přidaly ještě štafetové stříbro.

Další zlatou radost přinesly vrhačské disciplíny. Ve skvělé formě jel do Helsinek diskař Imrich Bugár. „Věděl jsem, že kolem 67 metrů hodím za každých podmínek,“ přiznával. Také, že ano, 67,72 m byl zlatý pokus a na stupních vítězů se potkal s bronzovým krajanem Gejzou Valentem.

Koulařka Helena Fibingerová už měla tři medaile z evropských šampionátů, ale zlato ji zatím na venkovních akcích unikalo. Po pěti sériích helsinského finále byla čtvrtá, ale pak se vyhecovala k nejdelšímu pokusu v soutěži 21,05 m. A její radost byla obrovská.

V mužské soutěži byl bronzový Remigius Machura, mezi chodci stříbrný Jozef Pribilinec, v součtu československá atletika brala s devíti kovy z dnešního pohledu neuvěřitelné čtvrté místo v medailovém hodnocení národů. Podobné bilanci už se pak nikdy ani nepřiblížila.

„Od mistrovství Evropy 1978 v Praze tu šla atletika hodně nahoru. A jak byly v socialistickém zřízení všechny ty zákazy, lidi se mohli seberealizovat jen tím, že byli v něčem dobří. Proto měla naše generace takový tah na bránu,“ tvrdí Machura, jeden z mála československých sportovců, který se později přiznal k užívání dopingu.

Rok po Helsinkách mohla tato atletická generace stvrdit svoji výjimečnost na olympiádě v Los Angeles. Jenže o možné kariérní vrcholy ji připravil bojkot her, zůstaly tak jen medaile, vzpomínky a přátelství…

„Sport nám moc dal. Jsme odolnější, lépe zvládáme i situace jako rozvody a úmrtí, jen nesedíme a nepláčeme. Byli jsme úžasná parta, což se dnes nevidí, dodnes jsme kamarádi,“ cení si Taťána Netoličková, dříve Kocembová.