Článek
S atletikou začal v Ústí nad Orlicí, nyní se připravuje ve skupině kouče Jana Pernici v Praze, ale i na soustředěních v Keni. Běháním žije od rána do večera a nadšeně o něm mluvil i v obsáhlém rozhovoru pro Sport.cz.
Od začátku roku jste si vyzkoušel role závodníka, vodiče, trenéra i televizního spolukomentátora. Sedí vám tahle pestrost?
Nejlíp se cítím jako závodník. Ale jak jsem plně přešel na maratony, těch výstřelů není tolik a směřuju až na září k maratonu v Berlíně. Mám v plánu i půlmaraton v Českých Budějovicích, ale vyladit formu na maraton je fyzicky i časově náročné, teď na to byl prostor.
Na vaše komentování Pražského půlmaratonu jsem slyšel samé pozitivní ohlasy.
To mě těší. Ale stres byl větší než při závodění. (úsměv) Lidé si občas stěžují, že čeští běžci v televizi nemají takový prostor, což je dané i tím, že s nimi nejede kameraman na motorce. Mojí výhodou je, že je poznám i zpovzdálí a dokážu je okomentovat.
Sám jste se skvěle předvedl v Barceloně, což přitom byl váš první zahraniční maraton.
Původně jsem chtěl běžet rychle ve Valencii na konci minulého roku, ale den před závodem jsem se zranil, jinak myslím, že by výkon byl ještě lepší než v Barceloně. Pak jsem chtěl běžet v Seville v únoru, ale rekonvalescence nebyla rychlá, tak jsme zvolili Barcelonu, i když není ideální z pohledu trati a startovního pole. Ale zase jsme to nechtěli natahovat až k Praze.
I Pražský maraton jste měl původně v plánu.
Chtěl jsem běžet Barcelonu na čas a Prahu spíš na umístění. Ale rekonvalescence po maratonu v Barceloně byla horší, udělal se mi velký puchýř až do masa, deset dnů jsem skoro nechodil, měl jsem i berle. To byla má blbost, vzal jsem si špatné ponožky, úplně amatérská chyba.
Dobíhal jste přes bolest?
Asi od 23. kilometru jsem věděl, že je něco špatně. Kolem 35. jsem cítil ostrou bolest, jak se to navaluje krví. Ale byl jsem daleko a v kvalitním čase, tak jsem i díky adrenalinu doběhnul.
Doběhl jste v osobním rekordu o více než osm minut. Máte o tolik víc natrénováno?
Určitě. Mně se nestává, že bych sám sebe překvapil výkonem. Vím, co mám natrénováno a dokážu to prodat. Zpětně jsem rád i za to, že závod nebyl ideální, protože vím, že je tam strašně moc prostoru ke zlepšení, podmínkami nebo přípravou. Věřím, že výkon kolem českého rekordu nebude nereálný.
Berlín by svým profilem mohl nahrávat ataku 33 let starého času Karla Davida 2:11:57?
I vzhledem ke startovnímu poli. Ale zase hraje roli globální oteplování, loni tam bylo dost teplo, kdy se běželo v 25 stupních.
Patrik Vebr, nejrychlejší český maratonec současnosti.
Na startu bude i Sabastian Sawe, první muž, který v závodě pokořil hranici dvou hodin. Není demotivující, když se přiblížíte špičce a ta zase o kus odskočí?
Je pravda, že se špičkou se posouvají i limity pro vrcholné akce. Tím časem z Barcelony bych se nominoval na olympiádu v Londýně 2012, kde byl limit 2:16:30. Pro Paříž už byl 2:08.
Čekal jste, že meta dvou hodin padne už letos?
Věřil jsem tomu, ale spíš než od Saweho jsem to čekal od Johna Korira, který běžel v Bostonu. I Keňané na soustředění mi tvrdili, že první bude on.
Do Keni jezdíte často na soustředění do Itenu, potkáte se tam i s těmito nejlepšími závodníky? Sawe trénuje v Kapsabetu, který je vzdálený zhruba dvě hodiny.
Je pravda, že největší jména trénují v Kapsabetu nebo Kaptagatu, ale dají se potkat na dráze, kterých tam není tolik, nebo na legendární cestě Moiben, která je ideální pro tempa.
Saweho jste potkal předloni na Pražském půlmaratonu, který vyhrál a vy jste byl nejrychlejší z Čechů. Už tehdy vás zaujal?
Běžel tu jako úřadující mistr světa v půlmaratonu, tak jsem ho sledoval víc. A v teplém počasí předvedl výborný výkon a loni v Berlíně běžel ještě ve větším vedru neskutečných 2:02.
Ke světovému rekordu mu pomohly i vědecké poznatky. Když se zastavíme u obuvi, velký posun přišel s karbonovými botami. Jak moc pomáhají další dílčí vylepšení?
Pro každého běžce je to jiné, roli hraje i váha. Boty se vyvíjejí pro elitní atlety, tu pěnu tolik nestlačí a z toho benefitují. My, kdo máme přes 80 kilogramů, z toho nedokážeme tolik vytěžit. Ale ty posuny jsou relativně malé, o 40 gramů lehčí boty neudělají minuty.
Saweho bota vážila pod 100 gramů, kolik váží vaše? Také je máte na jeden závod?
Mám asi o 30 gramů těžší, protože mám větší nohu, ale i tak je 130 gramů na botu neuvěřitelných. Model, který mám, je na jeden až dva ostré závody. Stojí 500 euro, pak si je ještě nechám na těžší tréninky a když si je neberu moc často, vydrží klidně dva roky.
Sawe měl i gely vyrobené přímo na míru. Jak moc se můžou podílet na výkonu?
To podle mě hraje ještě větší roli než technologický posun. Rád sleduju cyklistiku a triatlon, kde se strategie stravování řeší už dlouho, teď se dostala ve větší míře do běhu. Pozoruju na sobě, že čím víc sacharidů do sebe dokážu dostat, tím je výkon i regenerace lepší. Během dlouhého běhu na 30 kilometrů dám osm gelů a cítím se mnohem líp. A když kolem sebe mají tým, který to řeší, počítají složení na miligramy, tak to funguje neuvěřitelně. Spíš mě překvapilo, že měli na maraton i jedlou sodu, protože dříve se udávalo, že má význam spíše na kratší tratě, kdy se dostanete do většího laktátu.
Vy jste vedle závodníka i trenérem. Ve „stadionové“ atletice není obvyklé, aby mladí závodníci koučovali, ale podobně to má i Martin Zajíc, Damián Vích a další vytrvalci. Je ta motivace finanční, abyste se běháním uživili?
Aktuálně mám asi osm svěřenců, což je pro mě strop. Chci se věnovat hlavně svému tréninku, protože s těmi dalšími povinnostmi se pozornost tříští. Ale je pravda, že si potřebujete nějak k běžecké kariéře přivydělat. Ti lidé nás sami oslovují, chtějí získat i nějaké zkušenosti.
Trénujete i běžecké influencery, čerpáte naopak zkušenosti i vy od nich? Na Instagramu máte na atletiku velmi dobrých dvacet tisíc sledujících, původně skateboardista David Luu, jehož jste zasvětil do běhání, jich má více než desetinásobek.
Snažil jsem se být aktivnější na sociálních sítích až letos, nečekaně se mi to rozjelo a zase se mi otevřely dveře ke spolupracím, což je pro vytrvalostní běžce cesta. David byl v běhu relativně nový a oslovil mě, aby dělal vše správně. To mi bylo sympatické i tím, že ho sleduje takové množství lidí, pro něž mají jeho slova váhu. V tréninku jde neskutečně nahoru, bohužel trpí na závody, kde je teplo, což bylo vidět na maratonech v Dubaji i Praze. Ale při půlmaratonu bylo kolem deseti stupňů a běžel pod 1:24, což mi přišlo neuvěřitelné po dvou letech tréninku.
Ulehčuje trénink vám i vašim svěřencům, když po každém běhu máte z hodinek mnoho dat?
Určitě. Ale i své svěřence se snažím směřovat spíš k pocitu. I když mám data rád, v tréninku běhám na pocit a až pak si je analyzuju.
Svá data sdílíte i třeba přes aplikaci Strava. Je už běžné, že běžci jsou takto otevření?
Dnes je to u elitních atletů normální. Ale třeba tréninkový program Jakoba Ingebrigtsena dohromady nedáte. Vypustí jen kousek, ale to nemá vypovídací hodnotu, jinak si to hlídají.
Vy se také u někoho inspirujete?
To nedělám. Četl jsem pár knížek, z nichž čerpám, třeba o Robu Štefkovi, kde popisuje svůj tréninkový program a mně se strašně líbilo, jak to navazovalo. Začínalo se pozvolna tempy, pak kopce, až se přešlo do rychlosti. Tréninkový program na pět měsíců krásně gradoval.
V jeho dobách se razilo, že kolo a běh nejdou moc dohromady. Současné generace vytrvalců včetně vás ale v přípravě jezdí i na kole.
Říká se, že vytrvalost je jen jedna a je jedno, jak se kardiovaskulární systém buduje. I když naběhám 200 kilometrů týdně, je to relativně málo času, třeba patnáct hodin. Když přidám volně na kole čtyři hodiny týdně, je to další zátěž a neopotřebováváte tolik běžecký aparát.
O běhání hodně přemýšlíte, s Davidem Vašem chystáte podcast Ať to běhá, vaše přítelkyně Karolína Sasynová je elitní běžkyní… Nikdy nejste během přesycen?
Je pravda, že se motám kolem běhu od rána do večera, ale fakt mě to baví. Přítelkyně po tréninku potřebuje vypnout, pustit si film a nebavit se o běhání. Zažil jsem chvíle, kdy toho bylo moc, vzal jsem si knížku o něčem jiném. Ale trénuju dvakrát denně, běhu se nezbavím.
Žene vás nejvíc vidina olympijského Los Angeles, nebo spíš touha po špičkovém čase?
To je spojené. Abych se dostal na olympiádu, počítám, že budou třeba dva výkony kolem 2:10, což by znamenalo nyní český rekord, a můj sen je běžet pod 2:10. Nikdy jsem nereprezentoval na velké akci, tak bych to chtěl zažít.
Budete směrem k Los Angeles pokračovat s osvědčeným modelem přípravy v Keni?
Mně se osvědčila hlavně z hlediska poměru ceny a výkonu, už tam mám i svoji skupinu, vím, kam jít běhat. Ale rád bych se podíval i do Ameriky do Flagstaffu nebo Boulderu, abych si vyzkoušel i časový posun. Pokud by se povedlo kvalifikovat, byla by chyba poprvé cestovat na závod přes tolik časových zón.
Co především vám dala Keňa do běžeckého života?
Pokoru a radost z běhu. Tam běhají proto, že mají radost, což tady i skrz ta data občas uniká.
S trenérem Pernicou jste v rámci podpory místních běžců dovezli do Keni spoustu chytrých hodinek, tak možná už také přejdou na důkladnější analýzu dat.
Oni je tolik neumějí používat, spíš je to takový flex, že mají hodinky a umí to změřit. (úsměv)
Největší hrozbou pro Evropany v Keni je strava. Váš žaludek už se na ni aklimatizoval?
Dohromady jsem tam strávil přes rok života, musím zaklepat, ale nikdy jsem neměl větší problém. Musíte si dávat extrémní pozor, mýt a dezinfikovat si ruce, dá se to ohlídat.
Větším rizikem je tedy doprava? Loni vás srazilo auto, když vás vezli na motorce.
Doprava je větší strašák, přijde mi, že je tam čím dál horší. Řidičáky se nezískávají v autoškole, můžete si je koupit bez ní, což je občas vidět. (úsměv)
