Článek
Sama je bývalou úspěšnou běžkyní na středních tratích, nyní má za úkol s daným rozpočtem sehnat co nejkvalitnější běžce pro závody seriálu RunCzech, z nichž nejviditelnější jsou právě pražský půlmaraton a maraton.
Na kratší distanci se největší hvězdy shánějí lépe a levněji, půlmaratonů dokáží absolvovat běžci během roku více. „Hodně lidí chce přejít z půlmaratonu na maraton, kde se točí jiné peníze, ale pak si vylámou zuby, tam už je to hodně o hlavě,“ říká Moberly.
Pražská trať navíc přes svá specifika v historickém centru ukázala, že může být hodně rychlá. Joyciline Jepkosgeiová před devíti lety v metropoli zaběhla světový rekord 1:04:52, v „covidovém“ roce 2020 na pražské Letné její keňská krajanka Peres Jepchirchirová přepsala historické maximum v čistě ženském závodě na 1:05:34. I to je argumentem pro běžce a jejich manažery, kde se představit.
„Ta laťka traťových rekordů je neuvěřitelně vysoko, mužský je 58:24. Trať není jednoduchá, nikdo tu nevyasfaltuje široké třídy jako v Berlíně nebo Valencii. Ale je zajímavá a rychlá a ta atmosféra dokáže běžcům dodat sílu,“ říká Moberly.
I letos si se šéfem seriálu Carlem Capalbem předsevzala, že by v mužském závodě ráda viděla čas atakující hranici 58:30. Ta letos padla zatím jen při světovém rekordu Uganďana Jacoba Kiplima (57:20) v Lisabonu, v Barceloně a v Rás al-Chajmě ve Spojených arabských emirátech.
Pražský půlmaraton. Ilusrační foto.
Hlavním adeptem bude obhájce vítězství Rodrigue Kwizera z Burundi. „Třeba (traťový rekordman) Sabastian Sawe dokáže běžet sám, ale jinak se snažíme sestavit skupinku dvou tří rychlých běžců, k nimž se vždy přidá někdo mladý, kdo překvapí,“ říká Moberly. Pět vytrvalců na letošním startu má osobní rekord pod hodinu.
Z elitních českých běžců se na start v Praze postaví Jan Friš, který přechází z dráhy na silniční běhy, a dvojnásobná olympionička Tereza Hrochová, naopak půlmaraton v Berlíně o den později mají v plánu Damián Vích a Martin Zajíc.
Na papíře je tak vše nachystáno, ale Moberly ještě trne při telefonátech od manažerů. Zranění nejsou zdaleka jedinou komplikací, která může ohrozit start elitních afrických běžců.
Komplikace můžou nastat s vízy, která například znemožní start několika etiopských atletů na halovém mistrovství světa v polské Toruni. „Víza a letenky jsou noční můra,“ povzdechne si Moberly.
Zejména žádost o etiopská víza je ve vytrvaleckém duchu během na dlouhou trať. „Mají striktní pravidlo, že vstupní pohovor se musí uskutečnit 45 dnů před odjezdem, což je strašně dlouho. Pomáhá nám česká ambasáda, ale ta teď byla dočasně zavřena kvůli stěhování. U Keňanů stačí čtrnáct dnů předem,“ popisuje Moberly.
S konfliktem na Blízkém východě, který se dotýká i letecké dopravy, se zkomplikoval i přesun závodníků z Afriky, kteří často přes Dubaj či Dauhá cestují.
„Letenky zajišťují manažeři, my je pak proplácíme. Ale už mi jeden zoufale psal, že mají letět přes Dubaj, tak co má dělat. Ceny letenek šly strašně nahoru i kvůli cenám benzínu a Afričany sem přes Středovýchod musíte dostat, přes Frankfurt je to ještě výrazně dražší. Snad se situace už uklidňuje, kdybych měla myslet ještě na tohle, nespala bych vůbec,“ říká Moberly.
Obdobnou situaci řešila nejen ona při erupci islandské sopky, která před šestnácti lety na čas ochromila leteckou dopravu. „Tehdy londýnský maraton poslal jedno letadlo do Nairobi a druhé do Addis Abeby, to my si přece jen dovolit nemůžeme,“ usmála se.
Tři křížky nejsou jen legendou
Moberly při své práci poznává i mentalitu afrických běžců, dokonce se za nimi vypravila do Itenu, který je označován za běžeckou Mekku.
„Vedle hotelu vedla oranžová hliněná cesta, kde na společný výběh vyráží třeba 300 běžců. Někdo vydrží, další postupně odpadávají,“ popisuje obrovskou základnu, kterou v posledních více než deseti letech doplňují i čeští běžci.
Jenže na skvělé běžecké výkony Afričanů vrhá stín rostoucí množství dopingových případů. „Ptala jsem se na místě jednoho z trenérů, jak se k tomu dostanou. A popisoval, že si dojdou do nemocnice a za bakšiš ho získají. Přitom jsem byla v kempu, kde jim osvětou vysvětlovali, že třeba jeden závod vystřelí, ale pak jsou chyceni, i komunita se na ně dívá špatně,“ líčí.
Proto RunCzech nastavil nekompromisní přístup. Jakmile je někdo odsouzený na více než dva roky, v Praze nepoběží. Přitom v Keni je podle Moberly lepší přístup ke vzdělání než v některých jiných afrických zemích.
„Aspoň pět let tam do školy chodí, umí anglicky. V Etiopii je to horší. Zažila jsem prohlídku města v Českých Budějovicích, kde primátor chtěl podpis do knihy a závodnice udělala tři křížky, do té doby jsem myslela, že se to vypraví jen jako legenda,“ přiznává. Komunikaci s Etiopany komplikuje i existence jejich vlastního kalendáře, odlišného od gregoriánského.
Co ale Afričanům nechybí, je odhodlání. Vědí, že běh je pro ně často jedinou možností, jak si vydělat. A na jejich poměry často nadstandardně. „Ty peníze pak často vracejí do komunity. Nekoupí si drahé auto, ale snaží se zajistit rodinu, postavit novou chatrč, farmu,“ vysvětluje Moberly.
