Článek
Máte pět medailí z halového mistrovství Evropy, jednu z halového mistrovství světa. Příští rok pro vás nebude šampionát pod střechou prioritou?
Po dlouhé letošní sezoně budeme cílit na mistrovství Evropy v Birminghamu. Makat celý rok na plné obrátky bez zranění je složité, i když se snažíme ze všech sil. Nějakých šestnáct let jedu pořád hala, venek, hala, venek a ta zranění jsou i důsledkem toho, že odpočinek po sezoně není takový. Kromě jednoho týdne jsem jedenáct měsíců trénoval a to je nářez. Bylo vidět na více českých atletech, že v tom roce po olympiádě jim tělo řeklo stop. Pro mě jako praváka zranění prsního svalu nebylo ideální, i když jsme tomu pak přizpůsobili program, na dva závody v jeden den na mistrovství světa nebylo tělo připravené.
Ale chcete závodit i v zimní sezoně.
Letos jsme halu po zranění loktu neplánovali, ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme a byla z toho medaile. Ale v létě zase přišlo zranění, tak jsme přemýšleli, co by dávalo smysl. V hale bych chtěl absolvovat pár mítinků, moc se těším do Ostravy na Czech Indoor Gala, ale bude rozumné si vybrat jen pár startů. Několik závodů bude dobrá vzpruha, abych jen netrénoval, ale jasný cíl bude venkovní Evropa, tím, že poslední medaile mi těsně unikla (vloni v Římě mu k bronzu chybělo šest centimetrů).
Nebylo by vám líto sledovat halové mistrovství světa jen v televizi? Vždy jste vrcholné akce absolvoval, pokud jste byl fit.
Na jednu stranu určitě bylo, protože v hale závodím rád. Ale vždycky je to něco za něco. A můj cíl je zůstat co nejdéle zdravý. Takže to nechávám otevřené, přece jen letní sezona je brána jako důležitější a z venkovní Evropy mám jednu bramboru a páté místo o pár cenťáků, je to na dostřel. Proto jsme se rozhodli i trénink pozměnit, zkusit nový systém.
Co jste do něj zařadil?
Tím, že jsem nechtěl hned cílit na halu, tak jsem chtěl tělo vyšokovat něčím novým. Jsou to taková odporová lana, kde se dá přes tablet nastavit, jaká je síla nebo odpor zpátky. Dá se na tom skvěle imitovat i excentrika, je to dobrý stimul. Něco jako mají oštěpaři svůj trenažér na Dukle, pro mě je tohle cvičební nástroj do objemové přípravy. A posílení slabších oblastí může být i dobrá prevence zranění. Navíc se ukládají všechna data, co jste naposilovali, takže vidíte i postup, funguje to jako takový tréninkový deník.
Jak na nové cviky reagovalo vaše tělo?
Ze začátku bylo všechno nové, byl jsem jako poloslepé kuře, které neví, co čekat. Největší šok bylo nastavení odporu, po rychlém zátahu do koule, kdy zpátky brzdění může být třeba dvojnásobné. Na kladce víte, že zpátky taháte stejnou váhu, tady dostanete ránu a musíte opravdu zabrat. Takže pak trup bolí klidně tři čtyři dny.
Jak jste novinku objevil?
Přes šéftrenéra vrhů Míru Guzdeka, který nám ji doporučil. A my to testujeme. Nechci říkat, že to je revoluční a jediná cesta, jak zlepšit výkony, ale přišlo mi to zajímavé. Roky jedeme to samé, tělo si zvykne a už to není takový stimul.
I hlava po tolika absolvovaných přípravách jistě ocení změnu.
Určitě jsme přemýšleli i tak, abychom vypadli ze stereotypu a zamysleli se nad tím, jak se posunout, čím mohlo být způsobeno to zranění, protože z každého se snažíme poučit. Samozřejmě se opakovat může, svalových zranění jsem měl poměrně dost, asi jsem k tomu nějak předurčený. Ale prsní sval jsem měl natržený asi po deseti letech. A tělo je pro nás všechny sportovce pracovní nástroj.
Prsní sval se během přestávky po sezoně doléčil? V Tokiu jste zmiňoval, že se při finále opět ozval.
Od druhého pokusu jsem věděl, že ten úpon je hodně stažený, pak mi ho dávali fyzioterapeuti dva dny do kupy. Přece jen ty dva závody po dvouapůlcentimetrové díře ve svalu byly šité horkou jehlou, i trenér říkal, ať počítám, že to je tak na pět závodních pokusů. Ten poslední byl na hraně, ale říkal jsem si, že to je mistrovství světa, tak se musí bojovat a i kdyby to prdlo, bude čas se dát do kupy. Tam nad tím nepřemýšlíte, jede adrenalin.
