Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Stráský byl v zimě v sedmiboji šestý v Evropě a pátý na světě, pak se přesunul od kouče Romana Šebrleho k Josefu Karasovi a v létě si vylepšil osobní rekord na 8114 bodů. Podobný součet může atakovat i v Tokiu, ale druhá polovina závodu ještě dokáže s výsledky pořádně zamíchat.
Nevypadáte ze svého prvního dne úplně nadšený…
Jediná pozitivní disciplína je dálka, ta mi udělala velkou radost. Ale koule špatná, výška ještě horší a na čtvrtce nejpomalejší čas sezony, to jsem vůbec nečekal. Přitom mi přišlo, že běžím rychle, ten čas 49,43 byl pro mě šok.
Na stovce se zdálo, že se vám po pár krocích trochu podlomila noha.
Je to tak. Paradoxně jsem udělal to, co mě trenér učí. Vystartoval jsem trochu v předklonu, ale zapomněl jsem švihat víc nohama, tak jsem skoro spadl, jak jsem byl vepředu. Na poslední chvíli jsem to ustál a ten čas byl ještě docela slušný.
V sobotu se proti předchozím dnům ochladilo, to jste jistě přivítal.
Určitě to bylo znát, že se tolik nepotíte. Celou dobu jsme se tu na trénincích rozcvičovali a byli úplně zpocení. Takže ochlazení vítáme, ale v neděli se má zase oteplit, tak uvidíme, co to udělá hlavně při tyči.
Co by vás potěšilo ve druhém dnu?
Určitě bych chtěl běžet překážky pod čtrnáct sekund. Pak osobák v disku, tyči a už se bude vědět, jak to bude vypadat směrem k celkovému výsledku. Na patnáctistovku mám dobrou formu, tam bych chtěl taky osobák, to by bylo fajn.
Po osmnácti letech jste dva čeští vícebojaři na mistrovství světa. Je výhodou, že se na ploše potkáváte i s vaším bývalým tréninkovým parťákem Ondřejem Kopeckým?
Určitě, sem tam si na sektoru zavtipkujeme česky, nikdo nám nerozumí. A zároveň si můžeme pomoct v soutěži, je to výhoda.
U Národního stadionu není rozcvičovací, z něj se musí dojíždět autobusem. Je to pro vícebojaře komplikace?
Určitě jo. Tady je asi osmdesátimetrová rovinka, já se na čtvrtku rozbíhám trochu jinak, ale na to svůj výkon nesvádím. Spíš není příjemné takhle přejíždět autobusem, musíme vstávat dřív, je to trochu škoda.
Vy jste od svého posledního desetiboje neměl jistotu startu na mistrovství světa, byl jste první pod čarou. Bylo složité se připravovat na závod, o němž jste nevěděl, jestli absolvujete?
Trénoval jsem tak, že sem jedu a počítal s tím, že budu startovat. A kdyby to náhodou nevyšlo, tak jsem aspoň trénoval o něco déle a nic by se nestalo. (úsměv)
Desetiboj je až na konci programu šampionátu, vy jste absolvoval aklimatizační kemp v Iwaki. Rychle jste se srovnal s časovým posunem?
Určitě, je dobře, že jsme jeli tak dopředu, pak už nevnímáte časový rozdíl a dá se zvyknout i na teplo a vlhkost, jen se víc potíte. Určitě lepší než na halovém mistrovství světa v Číně, kam jsme přijeli ve středu a v sobotu se závodilo, to bylo náročnější.
Jen kvalita stravování byla na přípravném kempu mnohem vyšší…
To je pravda, tam nám vařili japonská jídla, moc nám chutnalo a pak jsme přijeli sem a tady běžné evropské bufety s omezeným výběrem. Ale v Tokiu je tolik restaurací a obchodů, že není problém někam zajít.
Trenér vás prý po přesunu do Tokia poslal i na hamburger, abyste doplnil energii.
Japonská strava je trochu lehčí a nebylo by dobré mít kalorický deficit, tak jsem si dal i ten hamburger.
