Článek
V sobotu absolvovala zhruba sedm kilometrů při rodinném běhu u Aquapalace v pražských Čestlicích. „Proběhla jsem si to poctivě celé a nedalo mi to a trochu jsem si zazávodila, i když jsem původně nechtěla,“ usmívala se svěřenkyně Václava Janouška. Běh je nadále vášní 31leté běžkyně, ale už si dokáže představit život i s jinými aktivitami.
Jak se vyvíjel stav vašeho kotníku během roku, kdy jste nemohla závodit?
Zdlouhavě. Bolel mě dlouho, ale nemohlo se přijít na žádnou diagnózu, ani způsob, jak jeho stav zlepšit. Měla jsem přetíženou šlachu a proces uzdravování trval dlouho. Teď už trénuju, samozřejmě fyzička není tam, kde byla dřív, ale to se vybuduje. Hodně dlouho jsem lítala všude možně, abychom zjistili, co je tam špatně.
Omezoval vás už před loňským mistrovstvím světa…
Tam jsem jela s nějakou diagnózou, řekli jsme si, že to udržíme v nějaké stabilní fázi a pak se to začne řešit, protože nebyl čas si kotník obouchat rázovou vlnou, ani by to před závody nebylo vhodné. Ale ukázalo se, že samotný výrůstek nebyl hlavní problém, spíš tam bylo celkové přetížení té šlachy z celé kariéry. Tak jsem se vrátila k tvrdším botám od trendu běhat v těch měkkých a zařadila cvičení.
K tomu úplný klid od běhání?
Zkoušela jsem třeba měsíc neběhat, pak jsem znovu začala a vůbec nic se nezměnilo. Samozřejmě jsem trénovala, jezdila na kole, posilovala, ale běhu tam moc být nemohlo.
Od kdy se dá mluvit o návratu k serióznějšímu tréninku?
Šlacha se nevyléčí lusknutím prstu sama, muselo se na to pomalu. Cvičila jsem, snažila se ji pomalu mírně zatěžovat. V tréninku jsem od konce června, ale třeba měsíc a půl jsem jen klusala. A teď poslední tři čtyři týdny se dostávám do těžšího systematického tréninku, ale pořád to nehrotíme. Kotník ještě cítím, není tam ta síla, mám i jiný došlap. Ale už je to docela dobré.
Máte před sebou nějakou ideální vizi, kdy se vrátit k závodům?
Určitě bych chtěla vystartovat někdy v listopadu, prosinci na desítku na zkoušku, abychom viděli, jak na tom po pár týdnech tréninku jsem. A příští rok bude cílem nominovat se na olympiádu. Nevím ale, jak na tom budu, časy holek u nás i v zahraničí se posunuly, mám co dohánět. Nechci si dávat nějaké velké cíle a být pod tlakem.
Jistě byl poslední rok pro vás i psychicky náročný, běhání je významnou součástí vašeho života. Našla jste si za něj nějakou aspoň částečnou náhradu?
Žila jsem s tím, že já a běh patříme neodmyslitelně k sobě. Ale za ten rok jsem zjistila, že běh není celý život a dá se dělat spousta jiných věcí. Dokázala jsem si představit, že se k běhu ani nevrátím, i když jsem se snažila tomu ze všech sil zabránit. Ne že bych se věnovala něčemu zásadně jinému, ale uměla jsem si představit, že se dá žít i jinak než sportem, nebudu do smrti běhat. Hodně amatérsky jsem se vrhla do focení, to mě bavilo a třeba v tom budu pokračovat.
Studovala jste počítačovou grafiku, i k uměleckému vyjádření máte blízko.
Vždycky tam byla myšlenka, že až skončím s běháním, vrhnu se do umělecké sféry. Tohle mě utvrdilo v tom, že bych v té cestě ráda pokračovala.
Trávila jste čas i ve Skotsku, rodné zemi vašeho tatínka. Mohla jste tam letos strávit delší dobu než během standardní sezony?
Byla jsem tam déle. Ale jak jsem měla víc volna, tak jsem i cestovala, což mě moc bavilo, třeba jen na prodloužený víkend. Po dlouhé době jsem měla fakt dovolenou, kdy jsem nemusela hrotit trénink, to bylo fajn. Nebo jsem chodila na koncerty.
Na jakých jste byla?
Byla jsem na OneRepublic, na festivalu v Mnichově. Ono jich zase tolik nebylo. Ale třeba ještě před dvěma lety jsem nebyla v životě na žádném koncertě. A od té doby jsem jich stihla tak pět.
