Článek
Čtyřiadvacetiletý běžec žijící v Ženevě si poměrně brzy vypracoval zhruba čtyřicetisekundový náskok na své soupeře o domácí titul. Na posledních dvou kilometrech ale bylo vidět, že mu síly docházejí, přibližoval se k němu zkušený Vít Pavlišta.
Při náběhu na modrý koberec před cílem už Havlenovi tělo vypovědělo úplně a po pádu skončil na čtyřech. Dokázal se ještě zvednout a dokončit v čase 2:21:12, osm sekund před Pavlištou. Pak už z něj vše spadlo, žaludek se mu vzbouřil a rychle se ho ujali zdravotníci.
„Až uvidím poslední metry, asi se budu smát. Ale poslední kilometry jsem měl křeče úplně všude a snažil jsem se lhát si do kapsy, že je mi strašně skvěle. Na konci už je to o psychice. Vidíte cíl a nohy dvacet metrů před ním vypnou,“ popisoval zhruba půl hodiny po závodě, kdy už mu bylo o něco lépe.
Vyčerpaný Yann Havlena v cíli Pražského maratonu.
Společníka mu dál dělala kapačka. Tu mu i při slavnostním vyhlášení držel šéf seriálu RunCzech Carlo Capalbo, který vyčerpanému šampionovi pomáhal na nejvyšší stupeň. Pro jistotu se Havlena přidržoval stříbrného Pavlišty a bronzového obhájce Martina Edlmana.
Ale když z reproduktorů začala znít hymna, hrdě se vzpřímil a hlasitě si zapěl „Kde domov můj“, jak se ostatně na studenta zpěvu na konzervatoři sluší. Pak už zase sbíral síly na přesun od stupňů vítězů do zázemí pro běžce.
| Nadšená Strýcová |
|---|
| Bála se, že vůbec nedokončí kvůli zraněnému koleni, ale dvojnásobná vítězka tenisového Wimbledonu Barbora Strýcová proběhla při svém debutu cílem Pražského maratonu v kvalitním čase 3:18:39. „Jsem strašně šťastná, že jsem to zvládla, takový čas jsem vůbec nepředpokládala. Na koleno dost pomohly medikamenty,“ říkala Radiožurnálu. |
Havlena je známý svou schopností se vydat ze všech sil, však Pavlišta ho s nadsázkou označil za masochistu. „Na tu bolest, která k maratonu patří, jsem zvyklý,“ přiznával. „A ty endorfiny jsou nejlepší regenerace. I když kapačka taky pomáhá, jen to teď mačkám, jak to jde, a nic mi tam neteče,“ posteskl si během rozhovoru.
To už mu s kapačkou pomáhala i jeho sestra, dvojče. „Jsem strašně rád, že ji tu mám a nejen tady. Je mojí oporou, stejně jako moje maminka,“ děkoval svým nejbližším běžec s originálním životním i sportovním příběhem.
Jako Jan Havlena se věnoval modernímu pětiboji, ale série zranění i psychické strádání ho přiměly k zásadním změnám. Přešel k vytrvalostním běhům, přestěhoval se do švýcarské Ženevy a upravil si i křestní jméno.
„Ženeva mi přišla jako ideální varianta pro mě. Chtěl jsem ve frankofonním regionu studovat psychologii a být u hor, které mám moc rád,“ vysvětluje. „Do Česka se hrozně rád vracím, ale je třeba poslouchat svou duši i tělo a najít emoční smysl tam, kde se můžete realizovat,“ vysvětluje.
A životně i běžecky mu půvabné švýcarské město sedlo ideálně. „Jsem tam pět let a rodina mi chybí. Ale podmínky tam jsou perfektní a jsem trochu stranou, což mi vyhovuje, protože se hodně fixuju na své projekty,“ popisuje.
„Po pětiboji jsem chtěl dělat věci, které můžu skloubit se studiem naplno. A to je zpěv, protože to je nástroj, který máte pořád v těle. A k běhu potřebujete jen boty. Dávám do toho všechno, a to mi dává smysl,“ vysvětluje Havlena.
Svoji první maratonskou a do soboty jedinou maratonskou medaili získal v Praze před dvěma lety – bronz. „Tím jsem si nastavil dost vysoko laťku, pak jsem pokazil pár závodů a musel se naučit prohrávat a snášet frustraci, když jsem nenaplňoval očekávání lidí, kteří ve mně měli větší ambice,“ říká. Počítá s tím, že ani domácí titul jeho priority nezmění.
„Jsem běžec, student, pracuju na klinice, zpívám… Díky tomu, že dělám tolik věcí, potřebuju víc času než lidi, kteří se věnují jen běhu,“ uvědomuje si.
„Ale je mi 24 let a věřím, že mám energii a potenciál se věnovat všem svým projektům naplno. Mám často velmi těžká období fyzicky i psychicky, ale nic bych neměnil. Protože i když to tak možná nevypadá, tohle je asi nejlepší den mého života,“ uzavírá domácí šampion.
