Článek
Legendární oštěpař a světový rekordman Jan Železný se narodil ve středních Čechách, k Ostravě má ale vřelý vztah. Vždyť svůj světový rekord (98,48 metru) hodil trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa před třiceti lety v dresu SSK Vítkovice.
Kulatiny oslavil přímo na vítkovickém stadionu, diváky zdravil ze zadního sedadla otevřeného auta při čestném kolečku. „Vždy jsem moc rád závodil doma, protože ti lidi vám fandí, přejí vám a to je výjimečné. Už to nikdy nezažiju, proto jsem rád, že jsem mohl jet tím autem a pozdravit diváky, byli strašně moc fajn. Trochu se mi tím vrátily vzpomínky na závody,“ řekl Železný, který je ředitelem Zlaté tretry od roku 2009.
Prý nerad oslavujete, jaké ale bylo, když vám gratulovali významní atleti i skoro plný stadion v Ostravě?
Úžasné. Nevěděl jsem, jaké to bude, a ani jsem to nechtěl vědět, protože pak bych nad tím přemýšlel a začal bych do toho moc mluvit.
Jan Železný během slavnostního zahájení atletického mítinku Zlatá tretra.
Byl jste naměkko?
Mně ta šedesátka nepřipadá jako nějaké významné číslo, i když ono je. Významnější je ale 18 let, protože je to dospělost, plnoletost, mladí si mohou dát nějaký alkohol, což samozřejmě nedoporučuju. To je hodně významné, že tam dostáváte nějakou tu zodpovědnost za sebe. Dnes mohou lidé v šedesáti ještě dělat spoustu věcí, které je baví. Osmdesátka si myslím, že tam už to je takové zlomové, to je fakt významný věk. Táta má 88 roků a stejně jezdí na kole. Nic ho relativně nebolí, kromě toho, že spadl z kola, protože ho srazilo auto. Ale dostal se z toho během tří týdnů.
Co jste řekl před rokem manažerovi Tretry Alfonsi Juckovi, když vám oznámil, že letošní ročník Zlaté tretry bude 16. června, tedy v den vašich narozenin?
První reakce byla, že jasně, proč ne. Šestnáctého je dobré datum, protože děti už mají ve škole většinou uzavřené známky a v minulých letech jsem si přál, abychom jim nabízeli právě podobné termíny. Pak máme větší šanci, aby chodily rodiny s dětmi. Až pak mi to docvaklo. Ale to už se ten termín veřejně oznámil, tak se to nedalo vzít zpátky. (úsměv)
Tretru vedete jako ředitel sedmnáct let, změnila se hodně?
Strašně moc. Přijíždíte sem a vidíte ten stadion, to zázemí, jak to šlo všechno nahoru. Jediné, co se nezměnilo, jsou diváci. Ti jsou furt stejní, pořád rozumějí atletice. Jinak jsme skočili z takové té šedivé zóny, jakou Ostravsko bylo, do nádherného slunečného období. Tak bych to asi porovnal. Je to úplně někde jinde.
Od gratulantů, třeba olympijského vítěze Miklóse Németha, jste dostal oštěpy. Co s nimi podniknete?
No, nevím. Asi budu muset začít zase házet. Ale to už nejsou oštěpy pro mě, protože jsou dlouhé. Kdybych chtěl hodit veteránský světový rekord, to bych musel čtyři týdny trénovat. A to se mi teď nechce.
Legendy atletiky vám prostřednictvím videa poslaly gratulace. Která vás potěšila nejvíce?
Od Stevea Backleye, to jsem byl moc rád. Tak dva roky jsem ho neviděl. My jsme spolu soupeřili, ale byli jsme kamarádi. A nebylo to takové, jak se ve sportu říká: ‚Všichni se máme rádi‘. Ono to tak nefunguje, není to pravidlem. Ale my jsme byli kamarádi, jezdili jsme spolu na různé akce, na soustředění, užívali jsme si to. Byl to jediný borec, u kterého mi bylo líto, že jsem ho porazil na té poslední olympiádě.
Helena Fibingerová vám dala k narozeninám nějakou výjimečnou desetiletou slivovici. Už jste ochutnal?
Neochutnal, to jsem se bál. Slivovice je neuvěřitelně zdravý, ale také zrádný nápoj. Nechám si ji na mimořádné situace. Asi až budeme celá rodina spolu, tak ji otevřu. Pak ji zase zadělám a nechám uležet ještě deset let.
Světový rekord jste hodil ve vítkovickém dresu, i proto máte k Ostravě tak vřelý vztah?
Někde jsem něco četl a vypadlo to na mě. Nejsem statistik, nepamatuji si to. Ale mě to tady vždycky bavilo, vždycky jsem chtěl závodit doma, protože lidi vám fandí, přejí vám a to je výjimečné. Je škoda, že jsme neměli stadion, aby nám dali mistrovství Evropy, to by bylo fajn.
Držíte rekord Tretry (94,64 metru), bylo by pro vás hezkým dárkem, kdyby brzy padl?
Jo, určitě. Třeba Rumeš Pathirage ze Srí Lanky na to určitě má, aby házel daleko. Je to mladý kluk, hází velice dobře technicky, má rychlý kotník, skvělou ruku i záda a bude záležet, jak bude zdravý. Ještě se musí pár věcí naučit, ale myslím, že ještě letos něco ukáže, že těch devadesát metrů nebyla náhoda.
Dcera Katarína vás vyzývá k tenisovému zápasu, půjdete do toho?
Dlouho jsem nehrál, měl jsem trochu problémy před rokem s kolenem. Ale to je něco, na co se těším. Proto jsem prohlásil, že olympiádou pro mě ten vrcholový sport končí. Věřím, že to vydržím ve zdraví a pak budu moct dělat věci, jako je volejbal, tenis, golf nebo se jet někam podívat na mistrovství světa v hokeji nebo na fotbal. Už jsem na fotbale byl, bylo to úžasné, na to se těším.
Mohou se těšit fanoušci na to, že jednou bude házet i váš syn?
Nevím, jestli bych mu to úplně přál. Co bych mu přál je, aby sportoval, k tomu ho vedeme. Dokonce běžel na Dukle takové malé závody, musím se pochlubit, že vyhrál, ale nejlepší na tom bylo, že startoval v první dráze a do cíle doběhl ve čtvrté. (smích) Právě to mě na tom dětském sportu baví. Ta euforie, radost. Doporučoval bych všem rodičům, aby se děti bavily a třeba z nich jednou něco bude. Ale hlavně ať je to baví a rodiče s nimi.
