Článek
Na prvních třech ME do 18 let získala česká výprava dohromady devět medailí, za poslední dvě edice dvacet. U juniorů za poslední dva evropské šampionáty 17 medailí, více než za předchozích sedm v součtu! Co za takovým progresem stojí a nakolik se projeví i na té dospělé úrovni?
V medailovém pořadí v Rieti byla lepší než Česko pouze Velká Británie. Jak to nesly ostatní zavedené atletické velmoci?
Snažím se s nimi mít dobré vztahy a těch gratulací třeba od Španělů a hlavně Nizozemců byla spousta. Samozřejmě mě to těšilo.
Výrazný vzestup je na mládežnických akcích patrný už řadu let. Co za ním stojí?
Je to několik aspektů. Sledujeme demografický vývoj v Česku i z pohledu atletiky a projevuje se ta vlna, kterou nastartoval pan předseda Varhaník Atletikou pro děti a navázalo se na ni dalšími programy. Druhá věc je trochu individualizovanější přístup k trenérům i jejich svěřencům a komplex zabezpečení, který máme. Je za tím systémová práce.
Jan Koutník má na Českém atletickém svazu na starosti mládež.
Co vše do fungujícího systému spadá?
V první řadě trenéři a kluby. Naší prioritou je držet ve všech regionech velmi dobře fungující kluby a trenéry, jež se snažíme edukovat formálně, ale i společnými kempy, kterých jsme loni pro dorosteneckou a juniorskou kategorii udělali více než sto. A chceme, aby se tam potkávali nejen atleti, ale i trenéři a konstruktivně se bavili o přípravě.
Má česká atletika dost kvalitních trenérů, aby své svěřence dál posouvali při přechodu mezi dospělé? I u trenérů přichází nová generace, která pomalu nahrazuje tu starší…
Myslím, že ano, na úrovni mládežnické atletiky se objevuje řada chytrých trenérů, kteří se rádi vzdělávají, hledají nové trendy a vedou tréninky pro mládež zábavnou formou, což je důležité. Pavel Sluka jako šéftrenér měl jako jeden z hlavních cílů trochu zakopat příkopy mezi trenéry dospělých a mládeže, což si myslím, že se daří.
Halová mistryně světa Lurdes Gloria Manuel byla úspěšná už jako juniorka, odešla k zahraničnímu trenérovi a dál se posouvá. I tohle je pro mladé talenty cesta?
V jejím případě to dávalo velký smysl. Pořád nejsme Amerika, abychom měli na každou disciplínu deset špičkových trenérů. V některých disciplínách je výběr omezenější, ale jsem přesvědčený, že kvalitních trenérů máme dostatek, abychom vychovali dobré atlety, řada z nich už to dokázala. Chybějí spíš jiné věci.
České medaile z mistrovství Evropy do 18 let v Rieti
Zlato
Josef Pazdera (kladivo), Sebastián Andrejev (desetiboj), štafeta chlapců 100-200-300-400 (Tuháček, Vardžák, Bednařík, Marek, Vích, Varga), Linda Botková (400 m), Kristýna Záhořová (dálka), štafeta dívek 100-200-300-400 (Kaděrová, Onderková, Botková, Cerovská, Hocke).
Stříbro
Jakub Marek (400 m), Jan Valenta (disk)
Bronz
Lukáš Bednařík (400 m), Otakar Vích (dálka), Lukáš Kratochvíl (tyč), Aneta Onderková (200 m), Lucie Jílková (2000 m př.).
Co třeba?
Například infrastrukturu. Nebo propojení s vysokými školami, diskutovat se dá nad celým financováním sportu, které kategorie chceme podporovat… Tím nechci říct, že bychom měli malou podporu, ale celá ta struktura je k diskuzi a ocenil bych, kdyby probíhala od úrovně státu přes Národní sportovní agenturu, Český olympijský výbor po svazy. Myslím, že český sport je bezvadné prostředí, máme výborné úspěchy i systémy, ale mohli bychom se pobavit, co udělat, aby to bylo ještě lepší, třeba právě přes propojení s univerzitami.
Od dorostenecké atletiky k té dospělé je to ještě dlouhá cesta. Co za vlastnosti musí mladý atlet mít, aby se prosadil i o pět, deset let později?
Je jich hodně. Určitě fyzickou schránku, aby to zvládl, funkční fyziologii, která je dlouhodobě budovaná. Podporu rodiny od mládí a také mít, kde ten sport dělat. Nemůžete skákat o tyči, když nemáte sektor… A také mít chuť atletiku dělat dalších deset až patnáct let, což je asi nejdůležitější. Ono se to zdá jednoduché, ale pro patnáctiletého člověka je to nepředstavitelně dlouhá doba, vlastně celá délka jeho současného života.
Jak velká část úspěšných atletů ve věku okolo 17 let má šanci se prosadit mezi dospělými?
Je to individuální, záleží na typu daného člověka, biomechanice i specifikách jeho disciplíny. Samozřejmě je náročné vytrvat a ne vždy se to podaří. Míst v dospělé atletice není tolik jako v mládežnických šampionátech pro danou věkovou kategorii, už tím je ten částečný úbytek daný. Takže se stane, že atleti u toho vydrží, ale už na ty nejvyšší příčky nedosáhnou. Ale věřím, že na evropské úrovni budeme čím dál více konkurenceschopní.
A na té světové?
Tam je to hodně tvrdé, musíme stát nohama na zemi. Hlavně v běžeckých disciplínách se jako Evropan dostat do světové špičky stojí spoustu dřiny a disciplíny. Ale řada těch, kteří byli třeba před pěti lety úspěšní na vrcholných mládežnických akcích, už se prosazují mezi dospělými.
Dá se už teď odhadnout potenciál současné silné mladé generace?
Opravdu věřím, že spousta z nich se přes ty mládežnické kategorie přenese. Už jen proto, že mají mezi sebou docela silnou sociální vazbu. I když se nám zdá, že často unikají do virtuálního světa, není to tak. Rádi se potkávají, podporují, jezdí na společná soustředění…
Inspirujete se nějakou zemí?
Možná se to nezdá, ale náš systém je opravdu robustní a nadstandardní a spíš za námi chodí další země a ptají se, jak to děláme, že dokážeme sezvat lidi na společné kempy a testování třeba 400 atletů. Určitě jsou země, které dokáží mít ještě lepší úroveň testování na té vědecko-odborné úrovni, protože na to mají prostředky, ale ne všude to dělají.
Během fotbalového mistrovství světa se hodně řešila norská cesta pozdější specializace. I teď v Rieti skončilo Norsko bez medaile, i když na úrovni dospělých bylo na posledním mistrovství Evropy čtvrté v pořadí zemí. Je jeho cesta v něčem inspirativní i v atletice? Také v ní bývá předčasná specializace na škodu.
I naše priorita je vychovat z mládeže obecně dobré sportovce, takže jsme trochu nevrlí, když třeba sprinteři nemají gymnastické základy a podobně. V té baterii sledujeme spoustu věcí, a to nejen fyzické, ale i morální kvality, motivaci, co chtějí dokázat. Co se týče Norů, nejsem si úplně jistý, jak dobře to máme prozkoumané, jak fungují a jak to financují. Objevuje se tam spousta individuálních případů, které ten systém nabourávají, takže i když do nějakého věku nesoutěží, příprava je velmi specifická a nemyslím, že by úplně nepodléhali speciálnímu tréninku. Ty případy máme v atletice i běžeckém lyžování.
Nad všemi skvělými českými výkony v Rieti čněl čas Lindy Botkové na čtvrtce překážek. Vy jste zažil už řadu mládežnických šampionátů, ale její výkon byl opravdu výjimečný.
Byl. Hned po závodě statistici Evropské atletiky dohledávali, co všechno ten její čas znamená, že rychlejší byla v jejím věku jen Sydney McLaughlinová a předběhla i Femke Bolovou. Tam docházelo i divákům, že to byl opravdu výjimečný výkon. Ale samozřejmě to neznamená, že další zlepšování bude mít zadarmo a snadno v budoucnu stáhne dalších pět sekund.
V čem tkví podle vás její výjimečnost?
Když tam s trenéry stojíme, tak jí tiše závidíme, protože ona jako by neměla zakyselení organismu, jaké máme my všichni normální bytosti. A také je samozřejmě hodně pracovitá, sama od sebe se chce hýbat a s trenérem tu přípravu dělají hodně citlivě.
