Článek
Minulý rok vaše problémy s kolenem začaly už na soustředění v Africe. Letos jste tradiční dlouhý zimní kemp zvládl ve zdraví?
Na rozdíl od loňského roku letos nic zásadního nenastalo. Cítím se moc dobře, tělo funguje. Odmakal jsem hodně, ještě mě čeká závěrečný blok v Turecku, tak to nechci zakřiknout, ale padly i nějaké osobáky.
Kde jste se zlepšoval? V posilovně?
Padly silové, ale i dynamické rekordy, což se většinou s věkem nelepší. I odrazové ukazatele byly téměř na úrovni osobních rekordů, odhody koulí také… Ale oštěp je v tomhle specifický, že i když jsou ukazatele dobré, nemusí vždycky lítat.
Kolenu musíte přece jen ještě věnovat speciální péči?
Určitě, to za ty roky potřebuje i rameno nebo spodní záda. Probíhaly injekce a cvičení, to je denní chleba. Ale musím říct, že o levém koleni nevím.
Sám jste si loni trochu vytýkal, že neumíte v tréninku ubrat a zranění jste si přivodil i kvůli intenzitě odrazových cvičení. Letos jste na sebe opatrnější?
Naverboval jsem dva mladé kluky, kteří mě ženou, tak šla opatrnost trochu stranou. Trénuje se mnou nejlepší slovenský oštěpař Patrik Michalec a Kryštof Kozač, který se předloni stal mistrem republiky. Jsou to kluci, kteří se blíží 80 metrům, já od nich čerpám mládí a oni ode mě zkušenosti, tak je to výhodné pro obě strany.
Vloni jste ještě u Miroslava Guzdeka trénoval sám, celý život jste byl zvyklý na skupinu. Jste rád, že máte zase s kým dřít?
Nikdy jsem neměl problém trénovat sám, ale skupina je přidaná hodnota. V klučičí partě je hec, žene vás dopředu. Když máte lidi s podobnými ukazateli, trénink má úplně jiný náboj.
Navíc jste měl s sebou v jihoafrickém Potchefstroomu manželku Lucii a obě dcery Emmu a Ellu. Bylo to složitější na rodinnou koordinaci?
Byly tam celou dobu, což je skvělé, jen si přesunu domov na jiné místo. Klidně bych v Africe mohl být tři měsíce jako kdysi, ale z tréninkového pohledu už to nemá takový efekt a měsíc a půl je ideální doba. Lucka má pochopení, sama se atletice věnovala a patří jí velký dík, že to můžu dělat ve svém nastavení, kdy sportu dávám maximum. Půl hodiny před tréninkem rozehřívám tělo, po něm regenerace, je to osmi až desetihodinová šichta každý den.
Přijde vhod, že děti má čím dál více vašich vrstevníků, a tak se v Africe snáz zabaví?
Je tam výrazně více dětí. Největší parťák byl Kaapo od Kristiiny Mäki a Filipa Sasínka. Byl tam s tátou a dědou a Emča byla víc na jejich chatce než na naší, za to jim děkujeme. (úsměv)
Jak ovlivnil vaše plány na úvod sezony přesun mítinku v Dauhá? Obvykle navazoval na kemp v Turecku.
Přesně tak. Druhého jsem měl končit v Turecku, trénink by se tam upravil a zbývalo by šest dnů do Diamantovky. Teď ji přesunuli na červen, ale o to víc můžu dát do tréninku a nemusím se šetřit. Začínat závodit bych měl 16. května v Tokiu, tak budu mít zhruba čtrnáct dnů po soustředění.
Byl jste rád, že verdikt o odkladu mítinku padl a nemusel jste se sám rozhodovat, jestli do Kataru vyrazit?
Já bych tam určitě jel, ale chápu, že riziko existuje. Jen nikdo neví, co bude za měsíc, věřme, že mítink bude.
Má se konat pouhé tři dny po Zlaté Tretře, která v Ostravě proběhne 16. června.
Je fakt, že už nejsem úplně nastavený na závody takhle po sobě, ale může to být dobré směrem k vrcholu sezony (mistrovství Evropy v Birminghamu). A také potřebuju body do rankingu i směrem k Ultimate Championships, hlavně z Diamantových lig, protože jsem loni absolvoval málo závodů. Tak nemám na výběr. A když bude tělo fungovat jako teď, není důvod, abych nezvládl Dauhá i Ostravu.
Štědře dotovaná novinka Světové atletiky Ultimate Championships v Budapešti je velkým lákadlem?
Bude v půlce září, trochu se sezona protáhne. Bude to něco nového, finančně úplně jinak ohodnocené a v roce, kdy se nekoná globální akce, to bude velký závod. A rovnou finále, což nahrává nám starším. (úsměv)
