Článek
Jen třikrát v historii Tour, jejíž první ročník se jel v roce 1903, se etapa s hromadným startem dostala v rychlostním průměru nad 50 km/h. Poprvé to bylo v roce 1999 (50, 36 km/h), podruhé loni při deváté etapě a potřetí právě ve středu, kdy se hranice blížila k 51 km/h.
Co bylo příčinou, že peloton „sfoukl“ 161 kilometrů za 3 hodiny a 10 minut? „Asi největším důvodem byl vítr do zad. Při protivětru by byla rychlost mnohem menší,“ vysvětloval Pogačar.
Výhodou bylo, že trasa převážně vedla z jihu na sever po odkrytých silnicích, které i přes několik defektů vykazovaly solidní kondici. Vítr tak vál jezdcům do zad, jenže zároveň průměr šplhal k výšinám také kvůli dění v etapě. V úniku byla čtveřice silných závodníků (třeba Charmig, Alaphilippe) a po sobotní zkušenosti, kdy peloton dojel odvážného uprchlíka až v samotném závěru, nechtěly tentokrát týmy se sprinterskými lídry nic podcenit. „Jakmile jsme je dohnali, hned jsme zpomalili. Bylo vtipné, že od pěti do dvou kilometrů před cílem jsme jeli nejpomaleji z celé etapy,“ usmíval se Pogačar.
Právě v této fázi je přitom obvykle tempo nejzběsilejší.
Sám Pogačar podobně jako další borci, kteří jedou na celkovou klasifikaci, zůstával skrytý v pelotonu, přesto se Slovinec v šrumci dostal do svízelné situace, jež mohla dopadnout tuze zle. Ve finiši se mu pod přední kolo přimotal odhozený bidon. „Tam jsem si úplně posr… kalhoty. Už jsem se viděl na zemi, ale naštěstí jsem udržel řídítka a vše je v pořádku,“ vyprávěl po dojezdu. „Je fajn být součástí nejrychlejší etapy Tour, i když nebyla super dlouhá.“
Ač dění ovlivňoval onen příznivý vítr, i tak je to další z důkazů, že profesionální cyklistika se v této dekádě neuvěřitelně zrychluje. Mimochodem, letos na Giru skončila jedna etapa průměrem přes 51 km/h. Ale postupně - nejranější ročníky Tour se jezdily průměrem okolo 25 km/h, na přelomu tisíciletí v éře Lance Armstronga se poprvé dostaly přes čtyřicítku, po covidu a při vládě Pogačara (a Vingegaarda) ještě o něco poskočily. V roce 2022 se poprvé celkový průměr dostal přes 42 km/h, loni byl vůbec nejrychlejší ročník (42,85 km/h) a aktuálně se průměr drží na 44,32 km/h, ovšem alpské velikány ještě zůstávají v itineráři.
Jenže nečekejte nějaký zásadní propad. Byť je každý ročník jiný, ovlivňuje ho trasa, počasí, tak průměry napříč závody stoupají, protože současná cyklistika je mnohem sofistikovanější. Lepší výkony jezdců ovlivňují kvalitnější a aerodynamičtější kola, k tomu připočtěte i doplňky, jako ponožky či sluneční brýle, které jsou dnes součástí celkové aerodynamiky.
Značnou vědou je i výživa a příjem sacharidů během závodu i po něm, kdy jezdci přesně vědí, kdy a co jíst, aby byl účinek co nejefektivnější. Změnil se také trénink. Ne, není to tak, že by současní závodníci dřeli víc než Merckx, Armstrong a jiní, ale… „Když mluvím s některými svými kolegy, kteří jezdili koncem 80. nebo 90. let, tak trénink byl o honbě za únavou. Pokud jste byli unavení, znamenalo to, že jste trénovali dobře, zatímco dnes je mnohem větší posun skutečně trénovat na výkon,“ vysvětloval loni pro cyclingnews.com hlavní trenér stáje Decathlon Stephen Barrett.
Je tu ještě další spousta „drobností“, která zrychluje. Dá se třeba na základě výkonnosti spočítat optimální tempo při horských stoupáních, tak aby jezdec tempo (či kadenci) stupňoval.
I proto je reálné, že letošní ročník klidně zase může rekordní průměr posunout. A co víc – odborníci tvrdí, že vědecké pojetí cyklistiky ještě není ani v polovině svého potenciálu…
