Článek
Jak se vnitřně srovnáváte se dvěma těsnými porážkami v boji o medaile?
Každý sportovec asi tuší, jaké to je prohrát o gól semifinále i zápas o třetí místo, když čtvrtých míst máme nepočítaně. Je to škoda, mrzí nás to. Třeba to pro mladé holky bude pobídnutí, aby makaly dál, když dokážeme hrát vyrovnané zápasy s Finkami i Švýcarkami. Doufám, že je to motivace pro další generace, které na mistrovství světa pojedou.
Kdy se boj o bronz podle vás zlomil?
Klíčová byla druhá třetina, ve které jsme dostaly dva góly. Něco padlo v oslabení, něco po našem nedůrazu. Asi jsme se nedokázaly koncentrovat celou dobu. Prostě jsme na deset minut vypnuly a to se na takové úrovni neodpouští.
Na konci zápasu ale byly naopak nervózní Švýcarky…
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že dostat tři góly téměř ke konci utkání, kdy vás soupeř tlačí, není nic dobrého pro psychiku. Pro nás bylo super, že jsme se dostaly na koně. Akorát jsme nedokázaly využít šance, které jsme měly, a bylo jich opravdu spousta.
Před turnajem jste mluvila o tom, že bude zřejmě váš poslední v reprezentaci. Nezviklal vás jeho průběh?
Tuhle hru miluju, ale bohužel to nejde. Není čas se dál naplno věnovat florbalu. Teď nedokážu říct, jestli bude po sezóně konec na klubové úrovni, ale na reprezentační úrovni téměř stoprocentně.
Je vám teprve šestadvacet…
Nepatřím k těm nestarším, ale chci spíš od života už něco jiného. Volnější víkendy, pracovní kariéru (Vrátná pracuje jako fyzioterapeutka v IKEM)… Uvidíme, na čem se domluvíme doma, ale chtěla bych se věnovat i manželovi, protože ty volné víkendy nám chybí. Přece jen hrajeme florbal proto, že z něj máme dobrý pocit, můžeme se poplácat po zádech, aby nám to šlo, ale šest dnů v týdnu, které mu věnujeme, nám nikdo nevrátí. Čas plyne a už ho chci užívat trošku jinak.
Mluvila jste o další generaci českých florbalistek. Dává vám i tento šampionát naději, že se budou proti elitní trojce prosazovat častěji?
Doufám, že mladé holky koukaly a uvědomí si, jaké mají štěstí, že začínají v téhle době. Já začínala v patnácti, hrála za žákyně, juniorky, ženský a víc kategorií nebylo. Teď jsou elévky, starší žákyně, mladší dorosty, asi dvacet kategorií, milión lig. Začínají mít dobré podmínky i v klubech. Že by existoval nějaký masér či fyzioterapeut bylo nemyslitelné. Pamatuju si, že jsme ráno přišly po maturitním plese s Oli Šimáčkovou, jely na Euro Floorball Tour 24 hodin autobusem a byly spokojené, že nám někdo něco takového zařídil. Teď létají do Kanady, mají oporu, co se týká televize a médií. Doufám, že to pro ně bude motivace. Český florbal se vyvíjí a snad talentů, které nezůstanou jen u talentu a budou i dřít, bude co nejvíc.
