Článek
Poté, co skončil na nemocničním lůžku, se záložník Petr Schwarz dočkal velké vlny podpory – od spoluhráčů ze Slasku Vratislav, od soupeřů i celé ligy.
Přitom šlo na první pohled o úplně neškodný souboj, který málem připravil čtyřiatřicetiletého zdravého fotbalistu o život.
Tak málo někdy stačí, aby se z obyčejného ligového zápasu stal téměř hororový příběh.
Můžete přiblížit, co se vám stalo?
Bylo to opravdu hodně blbý zranění. Na konci minulé sezony mi praskla ledvina. Jsem teď doma v Hradci Králové a mám od Slasku Vratislav volnou ruku, abych se uzdravil. Můj návrat na hřiště je otevřený. Sám nevím, co bude.
Petr Schwarz (vlevo) a Jaromír Zmrhal během tréninku fotbalové reprezentace.
Jak se vám zranění stalo konkrétně?
Jedná se o dost netradiční zranění. V utkání s Krakovem jsem podstoupil nevinný souboj s protihráčem. Trefil mě do otevřeného místa mezi pánví a žebrem. Nic to nebylo, takových soubojů je během tréninku i zápasu desítky. Ale najednou jsem pocítil bolest.
Co se dělo poté?
Myslel jsem si, že je to jen naražený žebro. Zápas jsem dohrál a až v autobuse nastaly komplikace. Musel jsem akutně do nemocnice a rovnou na sál. Bylo to nesmírně náročné. Absolutní šok pro rodinu, spoluhráče, celý klub i ligu.
Jaká slova přišla od doktorů?
Že už nešlo ani o minuty, ale spíše vteřiny. Byl jsem v hodně kritickým stavu. Nemluví se mi o tom snadno. Po probuzení jsem viděl rozpárané břicho. V tu chvíli jde fotbal úplně na druhou kolej. Myslel jsem jen na uzdravení a na rodinu.
Jak jste to zvládal po psychické stránce?
Hodně náročně. Podporovali mě kamarádi i spoluhráči. Psalo mi spoustu lidí z ligy, že mají kontakty, kdybych potřeboval pomoc od doktorů v Německu nebo Francii. Zástupci Ekstraklasy natočili video, které mi poslalo hromadu energie. Každý kapitán všech týmů nahrál video vzkaz. Bylo to hodně silný.
Ve světě i v Česku jsou fotbalisté, kteří hrají s jednou ledvinou. Lákal by vás návrat?
Upřímně mě to už netáhne. Po operaci jsem myslel jenom na rodinu. Mám tříletou dcerku a táhne mě to k tomu být nejlepší táta a fungovat společně jako rodina. Nějakým způsobem se ale připravuju a uvidíme, co bude.
Chtěl byste i v případě ukončení kariéry u fotbalu zůstat?
Je to jedna z variant. Už ten půlrok, co jsem mimo, mě klub využívá. Jsem v kontaktu s oddělením skautingu i sportovním manažerem. Snažím se pomáhat, co se dá. Poznávám fotbal i z druhé strany.
Petr Schwarz v dresu Vratislavi.
Aktuálně jste v Hradci, ale jaký je život v Polsku?
(rozesměje se) Trochu mi to chybí. S rodinou jsme si na život v Polsku zvykli a nemůžeme říct špatného slova. Ať už o kultuře, městech, dálnicích, jídle, nákupech… Všechno bylo na jiné úrovni a často i cenově přívětivější.
Polsko byste tedy doporučil i lidsky?
Hlavně ze začátku jsem byl překvapený. Koukal jsem na ně skrz prsty, ale po sedmi letech krásného života jsem všem říkal, že Polsko můžu jen doporučit.
Pocházíte z Náchodu, cesta za hranice tedy byla blízko už odmala.
(rozesměje se) Máte pravdu. Jezdili jsme s rodiči na trhy nebo na jahody, kam jsem musel. V dětství si ale člověk těch pozitiv nevšímá. Až postupem času jsem tomu přišel na chuť.
Za hranice jste zamířil z Hradce do Čenstochové. Vratislav je však pro život asi lepší, že?
Přesně tak, nic proti Čenstochové. Je to malé město s jedním parkem a jednou galerií. Vratislav nabízí úplně jiné možnosti. Hodně nám ten život tam teď chybí.
Šlo o vysněné angažmá?
Už když jsem končil v Rakówu, chtěli jsme do velkého města a velkého klubu. Ve Vratislavi se nám to splnilo. A navíc ten obří stadion…
Měl jste předtím na stadiony trochu smůlu, že?
Je pravda, že v Hradci se před mým odchodem řešil nový Malšák, to samé v Čenstochové. Je smutné, že Raków nemá lepší domácí prostředí — fanoušci by si ho zasloužili. Ve Vratislavi jsme několikrát vyprodali stadion. Když přijde 40 tisíc lidí, je to nepopsatelný. Věřím, že i u nás by taková atmosféra mohla být.
Polský a český fotbal se často porovnává. Jak srovnání vidíte vy?
V obou ligách jde o velký byznys. Dělají se transfery, rozšiřuje se skauting. V Polsku se hledají levnější hráči, aby se pak prodali dál. V Česku to funguje trochu jinak a umí hráče nakupovat líp. I vedení klubů je schopnější dotáhnout kvalitnější hráče.
Co samotné ligy?
Česká je rozhodně náročnější fyzicky. Je tam víc bojovnosti. Podívejme se třeba na Patrika Hellebranda, který přišel do Polska a září. Jako technickému hráči mu to sedí daleko víc. Dostal se i do reprezentace, což potvrzuje jeho kvalitu.
Čím si vysvětlujete neúspěchy polských týmů v Evropě?
Nechci soudit a nejsem v pozici to hodnotit. Ale z vlastní zkušenosti… Dva roky zpátky jsme skončili druzí, postoupili do Konferenční ligy a měli skvělou sezonu. Klub se ale nepřipravil na to, že odejde šest hráčů. Udělali jsme úspěch, sebrali peníze a nepřipravili se na budoucnost.
A sezona skončila katastroficky…
Bohužel. Vypadli jsme z Evropy, celý rok jsme se plácali dole a nakonec i spadli. Zpětně to beru tak, že jsme neukočírovali úspěch, byli jsme pohodlní. Úspěch se neopakoval a přišel trest.
Jak sestup kousali fanoušci?
Byl jsem tehdy v nemocnici a pak doma. Do města jsem skoro nechodil. Mě se to osobně nedotklo, fanoušci mi spíš vyjadřovali podporu, protože věděli, čím jsem prošel. Když jsem se objevil na tréninku nebo zápase, chodili za mnou s pozitivními zprávami.
Obecně ale asi nálada byla pochmurná.
Museli to nějak přijmout, byť byli hodně naštvaní. Ale naši fanoušci bojují za klub, ať se děje, co se děje. I ve druhé lize přišlo na první kolo přes 20 tisíc lidí, kotel byl plný. To je absolutní fanatismus.
S Českem neporovnatelné?
(rozesměje se) Určitě. To je úplně jiná liga! Fanatismus je slabé slovo. Nedá se to porovnávat, možná tak s Řeckem nebo Tureckem. V Polsku chodí každý víkend, na většině stadionů, 15 až 20 tisíc lidí.
Máte oblíbený stadion?
Určitě Lech Poznaň — je nádherný. A i doma ve Vratislavi se hraje skvěle. V sezoně, kdy jsme skončili druzí, na nás chodilo průměrně 25 tisíc diváků. Liga mě díky tomu neskutečně bavila.
Zažil jste i nějakou nepříjemnost s fanoušky?
Určitě. Za pět let za námi asi třikrát přišli přímo na trénink. Chtěli nás vyhecovat, udělali „bububu“. Nejsou agresivní, nepřijdou vás zmlátit, ale cítíte z nich, že takhle to dál nejde. A vědí, že si nemůžou dovolit udělat něco víc, jinak by přišli o místa na stadionu. Ale když přijdou přímo do tréninkového centra, příjemné to není.
Jak se v Polsku nakládá s pyrotechnikou?
Jsou tam zákazy, podobně jako u nás. Ale Polsko pyrem žije. Fanoušci bojují s kluby, aby ho mohli používat. Na stadionu se pyro objeví vždycky nějak. A kluby to klidně zaplatí, protože to udělá obrovskou show.
Nyní končí reprezentační pauza. Sám jste dres národního týmu oblékl. Byl to vrchol kariéry?
Stoprocentně splněný sen. Mít lva na srdci je neuvěřitelný pocit. Ale neberu to jako vrchol kariéry, uvědomuju si okolnosti, za jakých jsem tam byl. České kluby zakázaly hráčům reprezentovat. Oba přáteláky pro mě ale byly speciální.
Co se vám vybaví?
Obrovská zkušenost. Potkat se s hráči typu Vládi Coufala, Tomáše Součka a dalších. Viděl jsem, jak to funguje na nejvyšší úrovni, mohl jsem si zahrát proti hráčům jako jsou Hakan Calhanoglu nebo Arda Güler.
Pomohlo vám to pak jako kapitánovi ve Vratislavi?
(rozesměje se) I to je možné. Zvolil si mě trenér s vedením. Chtěli udělat impuls, dodat energii. V Česku se kapitán vnímá nějak, ale v Polsku je to ještě o level jinde. Lidi mě dodnes oslovují „kapitáne“, i když už tam vlastně nejsem. Je tam jiná zodpovědnost, kterou jsem se i přes těžké časy snažil užívat.
Dá se říct, že jste legenda?
Sám se tak nenazývám. Nemyslím, že jsem dokázal něco závratného. Ale máte pravdu, že jsem už z hodně stran podobný názor slyšel. Já se tak ale necítím.
