Hlavní obsah

Juliš kraluje ligovým kanonýrům, zažívá báječný podzim: Ze Sparty nikam ven nespěchám

Karel FeltSport.czPrávo

S devíti góly kraluje ligovým kanonýrům, pětkrát se trefil v Evropské lize. Prožívá parádní fotbalový podzim. Před rokem a půl to ale s kariérou Lukáše Juliše vypadalo všelijak. Vážné zranění ho připravilo o celou sezónu. Loni na podzim nastal obrat. Rozstřílel se ve třetiligovém sparťanském béčku, letos na jaře dal osm gólů na hostování v Olomouci. A pak přišel báječný podzim v barvách Sparty. „Ze Sparty nikam nespěchám, jsem tady šťastný,“ řekl v rozhovoru pro Sport.cz a Právo...

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Lukáš Juliš ze Sparty Praha oslavuje gól.

Článek

Na podzim se vám daří herně i střelecky. V domácí lize jste dal osm gólů, v Evropské pět. Je to vaše nejlepší fotbalové období v kariéře?

Asi ano, nikdy jsem neměl jaro nebo podzim, kdy bych dal hodně gólů. Dá se to přirovnat k jaru v Olomouci, kde jsem nastřílel osm branek, ve Spartě už o jednu víc. Cítím se i podobně. Rozdíl je v tom, že se Sigmou jsme tolik nevyhrávali, se Spartou je těch vítězství víc a hrajeme v popředí tabulky.

Ten podzim má ale jednu kaňku...

Myslíte neproměněnou penaltu se Slavií... Ptal jsem se Bořka Dočkala, jestli půjde kopat, řekl, ať jdu já, že jsem v pohodě. Což jsem byl, cítil jsem se fakt dobře. Věřil jsem si. Viděl jsem Koláře v utkání s Midtjyllandem, kterému ji chytil. Má ohromný odraz, doskočí k tyči. Rozhodl jsem se, že vystřelím doprostřed brány a nahoru. Nevyšlo to. Při tom na tréninku dávám skoro všechny. Samozřejmě se zápasem to nelze srovnávat, ale byl jsem si jistý, že ji dám.

Co se tedy stalo?

Ještě krok před tím, než jsem kopnul, Kolář pořád stál. Leknul jsem se, přišlo zatmění a dopadlo to špatně... Neproměněná penalta mě mrzela hlavně při zápase. Do té doby jsme hráli vyrovnanou partii, po ní jsme po pár minutách prohrávali 0:2, myslel jsem, že se rozbrečím a v půli nechám vystřídat. Neumím si vysvětlit, co se s námi stalo.

Straší vás ještě?

Je to pryč, už se s tím nedá nic dělat, ale týden po derby jsem ji měl v hlavě a před očima.

Šel byste na penaltu znovu?

Měl bych jít, ale teď bych ji přenechal Bořkovi. Vidělo by se podle situace a jak bych se cítil.

Foto: Foto archiv Lukáše Juliše

Chvíle s rodinou patří k těm nejhezčím.

Vaši kariéru brzdila zranění. Kdy jste začal tělu znovu věřit?

Už rok a půl zase hraju. Nejhorší byla únavová zlomenina prstu. Čtyři měsíce jsem nevěděl, co s tím, pak mi řekli, že mi musí nohu operovat a budu stát dalšího půl roku. Protáhlo se to na rok. Ale srovnal jsem se s tím, začal jsem některé věci dělat jinak a dal se do pořádku. Hrál jsem za béčko Sparty, kde se mi dařilo, v zimě jsme se domluvili se sportovním ředitelem Tomášem Rosickým, že půjdu na hostování do Olomouce. Tam jsem se chytil. A teď to pokračuje. Tělu už věřím, zvládám tři zápasy v týdnu, bez problémů odehraji devadesát minut.

Trenér Kotal vás zná z béčka, které tehdy trénoval. Cítíte jeho důvěru?

Cítil jsem ji už první týden přípravy. Postupně jsem pochopil, že bych mohl být pro tým i důležitý hráč. Trenér Jílek mě nestavěl, nevyčítám mu to, nebyl jsem úplně zdravý. Teď je to jiné. Snažím se trenéru Kotalovi důvěru splácet góly.

Je na vás přísný a na co klade důraz?

Přísný je. Chce po mně, abych presoval, a hlavně střílel góly. Když je dávám, odpustí mi nějaké prohrané souboje (směje se).

Hrotový útočník potřebuje podporu, vy jste začínal vedle Adama Hložka, teď vás nejčastěji doplňuje David Moberg Karlsson. Je mezi nimi velký rozdíl?

S Hložanem jsme hráli od začátku spolu. Dařilo se celému mužstvu, prvních šest kol jsme vyhráli a vedli tabulku. S ním hra vypadalo jednoduše, dávali jsme góly, ani nevíme jak. Přiběhli jsme před bránu a jeden nebo druhý poslal míč do sítě. Cítil jsem, že obránci se víc soustředí na něho, a já měl volnější prostor. Když se Adam zranil, byl jsem v útoku často sám. Není to pro mne nic neobvyklého, ale je to těžší. Jsem raději, když je vpředu někdo se mnou. David je jiný, má rád míč, kličky, s ním dáváme góly nejvíc z brejků.

Máte velkou podporu i z druhé vlny?

O Bořkovi a jeho přihrávkách nebo standardkách není třeba mluvit. Láďa Krejčí mladší chodí i do zakončení, dává góly. Hodně záleží, jaký je zápas. V naší lize se snažíme, aby nás v šestnáctce soupeře bylo co nejvíc, šance dát gól je větší. Když vám ale v Evropské lize soupeř nepůjčí osmdesát minut balon, těžko vpředu něco uděláte.

Foto: Sparta.cz

Lukáš Juliš gratuluje Davidu Lafatovi a Sparta letí za titulem.

Fanoušci vás hodně srovnávají s Davidem Lafatou. V čem jste si podobní a v čem jiní?

Před pár dny jsme spolu mluvili. Taky mi povídal, že nedal penaltu, ať to hodím za hlavu (směje se). Říkal jsem mu, že už dávám ty jeho góly. Balón mi přijede metr před bránu a já to jenom uklidím... I ty se ale počítají. Ve výběru místa jsme si podobní, ale jinak jsem jiný typ útočníka. Dávám branky i z brejků, běhám na větším prostoru, on byl víc do vápna. Měl asi i větší hlad po gólech, neuspokojili ho ani tři nebo čtyři. Jak jsem řekl, často zakončuji jeho stylem, ale ve Spartě je to normální, tým vám před bránu míč přinese. V Olomouci to bylo složitější, víc jsem musel na šancích spolupracovat. Lafi je určitě lepší útočník než já... Asi o dvě stě gólů (usmívá se).

Spolu jste vyhráli v roce 2014 titul. On byl hvězda, vy mladík. Radil vám?

Já ten titul tolik neberu ve smyslu, že bych k němu výrazně přispěl. Nastoupil jsem asi do šesti zápasů, když se zranil Roman Bednář, a dal jsem jen jeden gól. Vystříleli ho hlavně Lafi a Pepa Hušbauer. David nebyl typ rádce, který by si mě vzal stranou a vysvětloval mi, co mám dělat. Spíš jsem na něj koukal, jak co dělá. Ale dodával mi sebedůvěru, abych jako mladej nebyl uťápnutej. Snažil jsem se něco od zkušenějších kluků odkoukat, a když jsem byl na hřišti, děla jsem maximum, abych jim hru nekazil. Dneska jsou mladí kluci drzejší, což ale nemyslím zle.

Lafata říká, že kvalitní útočník dá v lize za sezónu minimálně patnáct branek. Co vám do špičkového kanonýra podle vás chybí?

Šest gólů (směje se). Ale má pravdu. Když se podíváte do zahraničí, špičkoví útočníci tam dávají mnohem víc branek. Tahle sezóna má čtyřiatřicet ligových kol. Nevidím důvod, proč by někdo z útočníků nedal dvacet branek. Nikolaj Komličenko jich nastřílel 29 a drží ligový rekord. V české lize mohou útočníci dávat víc gólů, není svázána obrannými systémy. Věřím, že ještě nějaké přidám, ale neupínám se k titulu krále střelců. Mohlo by se stát, že bych pak panikařil, když se několik kol netrefím. Už nejsem nejmladší, tak vím, jak to chodí. Po té neproměněné penaltě Slavii jsem byl rád, že jsem se trefil v dalším zápase na Slovácku a za tři dny proti Pardubicím. Letos nemám nějakou krizi, že bych dlouho nedal gól. Dva zápasy vyjdu naprázdno, ale pak dám hned dva góly v rychlém sledu. Zatím mi to tam padá, ale vím, že to nemusí trvat věčně.

Máte svůj fotbalový vzor?

Dřív jsem obdivoval Fernanda Torrese z Liverpoolu. Dnes tu jsou jiní kanonýři, třeba dvacetiletý Erling Haaland, ten dá gól pravou nohou, levou, hlavou, zády k brance, prostě vším. A co teprve Robert Lewandowski, Zlatan Ibrahimovic, a ještě výš jsou Lionel Messi nebo Cristiano Ronaldo, to jsou borci, kteří pravidelně nastřílejí kolem čtyřiceti gólů. Nemám vyložený vzor, ale obdivuji všechny kanonýry z velkých klubů a koukám, jak to dělají.

Ibrahimovice jste pěti trefami v Evropské lize přestřílel, splnil jste, co jste slíbil...

Já to neslíbil, vtipkoval jsem, a ono to vyšlo. Zlatan nedal sice žádný, ale tři zápasy chyběl. Pořád je to skvělý útočník. Já jich dal sice pět, ale jen Celtiku, i když si dvou výher cením. Momentálně není v optimální formě, ale jak říkal Tomáš Rosický, mají tam borce za dvacet miliónů euro, nejsou to žádní nazdárci. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby ty moje góly byly rozložené do více zápasů a přinesly víc bodů. Ale nedělám z toho vědu. Věřím, že nám získané zkušenosti pomohou v příští sezóně.

Jste v hledáčku zahraničních klubů, o kanonýry je zájem. Přemýšlíte o odchodu?

O žádných skautech nevím (směje se). Nepřemýšlím o odchodu, jsem ve Spartě šťastný, podepsal jsem novou smlouvu. Když si vezmu, že před rokem jsem hrál třetí ligu, je to teď fantazie. Vím, že jediný moment může všechno změnit. Nikam nespěchám.

Na podzim jste měl nakročeno do reprezentace, ale vinou zranění jste nakonec na sraz nemohl. Nemrzí vás to?

Mrzí, protože reprezentace je sen každého fotbalisty. Ale opravdu jsem nebyl fit. Nechtěl jsem to lámat přes koleno. Při říjnovém srazu mě tři týdny bolelo koleno. Nechtěl jsem riskovat, že se zranění zhorší, v tom duchu jsme se bavili i s Tomášem Rosickým, který mi reprezentaci moc přeje. Věřím, že když budu hrát dobře a dávat góly, tak by mohla pozvánka na jaře přijít. Pochopitelně pro mne je velkou motivaci i mistrovství Evropy.

Foto: Foto archiv Lukáše Juliše

Chvíle s rodinou patří k těm nejhezčím.

Vánoce jsou za dveřmi, už jste stihl nakoupit dárky pro manželku Terezu a dvouletou Natálku?

Hlavně přes internet, my nemáme moc vycházet mezi lidi, a riskovat, že někde něco chytneme. Zbývá dokoupit pár maličkostí, to zvládnu.

Na co se o svátcích nejvíc těšíte?

Na pohodu s rodinou, pohádky v televizi a dobré jídlo. Všechno pochopitelně děláme hlavně pro Natálku. Snad si i trochu odpočinu, ale bude to krátké, protože liga startuje už v lednu. Byli jsme zvyklí, že v této době už jsme měli volno, když jsme hráli evropské poháry, bylo 10. prosince hotovo. Teď si ještě nedávám Vánoce do hlavy, do konce roku sice vzhledem k odloženému utkání s Opavou hrajeme jen o tři body, ale kdybychom nějaké ztratili, mohlo by to mít fatální důsledky.

Vadí vám krátká desetidenní pauza?

Upřímně, zas tak moc mi ten zápřah nevadí, protože stejně jsme nejdéle po Vánocích vyráželi běhat se sport testrem. Jaro bude náročné, v jiných zemích jsou na tak krátké volno zvyklí, v Anglii ho ani neznají. Na podzim dávám góly, pauzu bych ani nepotřeboval, protože po ní si na ně už nikdo nevzpomene (směje se). Jel bych klidně pořád.

Sparta čeká šest let na titul. Existuje šance, že v probíhající sezóně ho získá?

Existuje, ale žádný titul slibovat nebudu. Chceme ho, to ano, ale vnímáme sílu Slavie. I když jsme prohráli derby, pořád se držíme v popředí, abychom mohli zaútočit. Sezóna je ještě strašně dlouhá, po Novém roce nás čeká dvacet kol. Stát se v této divné době může cokoliv. Nic nevzdáváme. Nejdůležitější ale je, abychom byli všichni zdraví.

Reklama

Související témata: