Jurásek: Návrat do Slavie není krok zpátky. V Benfice mě zabrzdilo zranění

Marbella (od našeho zpravodaje) - Do Španělska přiletěl Jurásek za červenobílou výpravou už o víkendu. Pondělní trénink ale ještě absolvoval sám v posilovně a do přípravy s týmem Slavie se zapojí v úterý. „Věřím, že to byla správná volba,“ doufá patnáctinásobný reprezentant.

Poslední dny byly dost hektické. Koncem roku mi v Besiktasi oznámili, že si můžu hledat nové angažmá, protože nezapadám do trenérových plánů a měl bych menší vytížení. Začali jsme hledat řešení, které by pro mou situaci bylo ideální. Rozhodli jsme se pro Slavii a věřím, že to byla správná volba.

Ano, hned. Možností bylo víc, ale nedávaly mi takový smysl jako Slavia. Chtěl jsem patřit do nějakého týmu. Nechtěl jsem jít někam jen na půl roku a v létě zase řešit totéž. Nechci vůbec prozrazovat, kdo jiný měl o mě zájem. Jsem rád, že to přešlo v přestup do Slavie.

Po podzimní části, která nám skončila 23. prosince, jsem se vrátil domů, kde jsem se připravoval na jarní část sezony. V Dolním Němčí jsem běhal po cyklostezkách v mínus pěti až deseti stupních, takže to nebylo moc příjemné, ale patří to k tomu.

Není to nic příjemného, ale dá se to vydržet. Aspoň jsem byl s rodinou. Měli jsme už druhé Vánoce s malou dcerkou, byť je ještě tolik nevnímá. Sestra má dvě děti, takže to bylo hektické, ale taky radostné. A pořád jsem trénoval. Volno jsem si dal jen pár dnů. Ale je pravda, že fotbal a balon mi chyběly.

V tom mi manželka moc nepomohla, protože říkala, že je to moje kariéra a moje rozhodnutí. Zároveň mi řekla, že mě podpoří. Fotbalové rozhodnutí nechává většinou na mně, ale i z rodinného hlediska jsme si vybrali dobře. Bude pro nás o dost jednodušší, když budeme doma v Česku. Vzhledem k výchově a také pro to, že babička a děda budou tři hodiny autem od nás a nemusí nikam cestovat letadlem.

Nemyslím si to. Za posledního dva a půl roku Slavia vyrostla jak herně, tak jako klub. Jako krok zpátky to lze vnímat vzhledem k soutěži, ale hráčsky ne. Věřím, že budu hrát. A pokud budu hrát tak, jak umím, určitě to není krok zpátky.

Určitě to takhle bude vnímáno. Od veřejnosti i od týmu. Ale myslím, že tým je nějak stavěný. Jsou tady jiní hráči jako lídři a já vím, proč přicházím, jaký jsem hráč. Jsem kluk do party, a to tady všichni vědí. Nároky budou, ale nebude to pro mě nic nepříjemného.

Mám toho spoustu za sebou, takže ano, řekl bych, že přicházím lepší.

To ať posoudí jiní. Jsem pořád stejný David Jurásek. Jen jsem táta a manžel, takže priority se změnily. Ale jinak nic.

Je to jedna z hlavních věcí, co bych si chtěl splnit. Nezvládl jsem to za rok a půl, takže teď bych moc rád. Tenkrát jsem říkal, že se mnou odchází smůla. Věřím, že teď se se mnou smůla nevrací.

Na to se nedá takhle dívat. Kdyby ano, tak se zase nestanou jiné věci. Takhle nemůžu přemýšlet. Ale když si vzpomenu, že mě před pěti lety vyhazovali z Brna, kde mi říkali, že nemůžu nikdy hrát dospělý fotbal, tak není špatné, co jsem za tu dobu zvládl.

Bylo to jiné. Benfika je obrovská, což bylo poznat ve všech směrech. Ale dalo se to zvládnout, měl jsem smůlu na zranění. V takových klubech na vás málokdy počkají.

V tom utkání jsem se zranil v nastavení. Petar Musa, taky bývalý slávista, dostal červenou kartu, takže jsem na levé straně hrál beka i křídlo zároveň. V 98. minutě jsem se vracel, sebral jsem soupeři míč, který byl pak frustrovaný. Nakopl mi nohu, ale já měl špičku v zemi. Vyvrátilo mi to kotník a měl jsem snad všechno, co bylo možné. Naštěstí nic zlomeného, ale všechno ostatní jo. Blbě se to léčilo, každá část potřebovala něco jiného. A dost jsem uspěchal návrat, hrál jsem s bolestmi. Asi to nebylo to nejchytřejší, co jsem mohl udělat.

To bych neřekl, ale trenér mě chtěl zpátky co nejdřív, což dává smysl. Žádný hráč nechce být zraněný. Dělal jsem všechno pro to, abych byl co nejdřív zpátky. Možná jsem toho dělal až příliš. Šel jsem přes bolest.

To právě nevím. Jsem v tomhle celkem hloupý. Vždycky si nakonec řeknu: radši půjdu přes bolest než vůbec. Ale i vinou zranění, která jsem měl, vím, jaká bolest se dá unést a jaká ne. Aspoň doufám.

Myslím, že velikost klubu jako taková mě úplně nepoznamenala, ale byl jsem nejdražší obránce. Lidi vás nějak vnímají, mají očekávání. Možná to byl taky jeden z faktorů. Ale hlavně zranění mě zastavilo. Než jsem se do toho zpátky dostal, bylo pozdě.

Grimaldo je skvělý levý obránce, ale já jsem úplně jiný typ hráče než on, což taky mohlo hrát roli. On je skvělý technický hráč, já jsem spíš dříč, co létá nahoru a dolů. Nepřipouštěl jsem si to. Jel jsem si svůj fotbal a snažil se dělat maximum, co umím.

Při prvním půlročním hostování jsem chtěl hlavně hrát a pak v létě by se vidělo. Nakonec jsem zůstal dál, ale klidné to tam nebylo. Zlomil jsem si ruku, a než jsem se dal zpátky do kupy, vyměnilo se celé vedení i trenér. Z lidí, kteří mě chtěli a přivedli, tam nikdo nebyl. Bylo jasné, že moje cesta pak zase povede jinam, ale stejně jsem si jel pořád to svoje.

První půlrok byl super. Byl jsem tam s Pavlem Kadeřábkem, který mi hrozně pomohl. Pak jsme tam byli už čtyři (Jurásek, Kadeřábek, Adam Hložek, Robin Hranáč - pozn. aut.) a pro ostatní kluky to bylo možná už moc. Pro nás to ale bylo skvělé, mohli jsme se bavit spolu česky a probírat společná témata z Česka.

A taky odešel. Byl to dost podobný příběh. Trenér mě chtěl kvůli mým vlastnostem a hernímu stylu, ale za měsíc už tam nebyl. Přišel turecký trenér (Sergen Yalcin - pozn. aut.), který preferoval jiného hráče. I tak jsem toho neodehrál úplně málo. Myslím, že tam mám za sebou i dobré zápasy, ale bohužel trenér měl jinou představu, a tak to skončilo takhle.

Snad se trenér Trpišovský nebude muset bát o místo. (úsměv)

Nemluvili jsme spolu. Přišel nedávno, je tam dva měsíce, v tu dobu jsem byl dávno pryč a návrat do Benfiky jsem neřešil. Ani teď se neozval. Nebyl důvod.

Mám k ní obrovský respekt a obdiv. Jsem hrdý, že jsem mohl být součástí takového klubu. I když to nevyšlo podle představ, jsem na to pyšný.

Neviděl jsem všechny zápasy, ale spoustu z nich ano. Byla to jedna z mála věcí, kdy manželka dovolila koukat dceři na televizi. Dívali jsme se spolu na fotbal, jinak jí televizi tolik nedovolujeme.

Nebyli jsme v denním kontaktu, ale sem tam jsme si napsali. Je jasné, že přátelství, které tady za rok a půl vzniklo, se jen tak nesmaže.

Od třetí třídy až do devítky jsme spolu chodili do třídy, nějaký čas jsme spolu seděli v lavici, takže se známe dlouhá léta. Jsme skoro sousedi, bydlí ve vedlejší vesnici. Jsem rád, že tady je.