Článek
Ten vznikal po dopoledním tréninkovém bloku Sparty v centru na Strahově. A nutno dodat, že v pohodové atmosféře. Čtyřiadvacetiletý Ryneš se s chutí rozpovídal třeba i o roli otce, s partnerkou Kristýnou už téměř rok a půl vychovává malou Toničku. O tom, že Sparta po dvou ztrátách vedoucí Slavie v řadě může myslet na titul. O lídrech, hecířích současného letenského kádru. Nebo prozradil, že když byl on sám ještě špunt, občas se nevyplatilo parkovat příliš blízko hřiště…
Považujete fakt, že jste emocionální, za výhodu?
Emoce k fotbalu patří, beru to jako důležitou součást hry. Jde i o propojení s fanoušky, také jim na výsledku a výkonu záleží. Podporují nás, umí nás vybudit. Mám to takhle rád. Ale občas se to musím naučit ovládat, zkrotit. Rodina i přítelkyně mi v určitých případech promlouvají do duše.
To bylo vidět na podzim proti Pardubicím (2:4) u strkanice s Ladislavem Krobotem. Nepromluvily do ní i staré rány? Přeci jen jste stejně staří a kopali jste proti sobě i v mládeži…
Ne, tím to asi nebylo. I když ho znám dost dlouho. Jen mi vadilo, že se radoval před našimi fanoušky. Přišlo mi to zbytečné, vedli 3:1, mohl se radovat i jinak. Ale byla to chyba, vůbec jsem tam neměl běžet. Zbytečné to bylo i ode mě a uvědomuji si to.
Burcovat spoluhráče i fanoušky uměli ve Spartě třeba i Ladislav Krejčí, Martin Vitík, Qazim Laci… Jenže jsou pryč. Berete se za člena „nové vlny“?
Určitě, tihle kluci nám emočně uměli pomoct. Teď tam je Ševa (Adam Ševínský), Vydrys (Patrik Vydra). I Kuchtič (Jan Kuchta) je pořád tady a pořád je stejný. Lidé se střídají, ale podobné typy hráčů v týmu pořád máme.
Už rok a půl jste otcem. Změnilo vás to?
Je to do života velká změna, největší asi časově. Člověk už jinak přemýšlí. Ve volnu se nemůže jen tak sbalit a někam vycestovat. Musí rozmýšlet, kam jet, jestli tam můžou, nemůžou děti. Ale jsem moc rád, že malou máme. Je to sranda. (úsměv) Užívám si to.
Váš spoluhráč Pavel Kadeřábek mi v rozhovoru říkal, že jako otci se mu lépe koušou špatné zápasy. Vnímáte to podobně?
Ty jo, to nevím… (zamyslí se) Prohry furt nenávidím, fakt je nemám rád. Snažím se to doma tolik nevnímat. Ale člověk vidí výsledky všude. Říká mi to rodina, doma vlastně i přítelkyně. Těžko se tomu vyhnu, i když o trošku lepší to asi je. Člověk mrkne na malou a na hodně věcí zapomene.
Ovlivnilo nějak narození potomka váš spánkový režim?
Prvních pět, šest měsíců je náročných. Naštěstí mám skvělou přítelkyni, která se stará úžasně. Občas jsem si mohl jít lehnout do jiného pokoje, všechno vždycky zařídila. Takže to bylo celkem v pohodě.
Stíháte si čistit hlavu i nějak jinak? Třeba hrami, které máte rád?
Moc ne, maximálně večer, když jde malá spát. Snažíme se, aby chodila kolem osmé. Když hezky usne, mám chvilku čas si zahrát. S Adamem Karabcem, Vencou Sejkem, Patrikem Vydrou… Je tam ještě Marťas (Vitík), Ševa (Adam Ševínský). Držíme tu partu skoro stejnou už nějakou dobu.
Užíváte si roli mladého rodiče? Byl to váš plán?
Spíš to nějak vyplynulo ze situace. Ale když o tom přemýšlím, vždycky jsem spíš chtěl být mladý otec, abych měl hodně energie a mohl se dítěti co nejvíce věnovat. Když je člověk starší, přijde mi to o něco těžší, náročnější. Každopádně jsem teď moc spokojený a je to super.
Táta fotbalista, vaše partnerka také hrála za Spartu. Bude mít dcera vůbec možnost volby, co se týče sportovního vyžití?
(směje se) Jo, samozřejmě bude. Podpoříme ji v čemkoliv, co ji bude bavit.
Je přítelkyně jako fotbalistka i vaším kritikem? Podělí se o názor?
Názory samozřejmě má. Občas jsou dobré a souhlasím s ní. Občas si říkám, jestli byla vůbec na fotbale, nebo někde úplně jinde. (směje se) Jak kdy, no. Ale tím, že už mě zná nějakou dobu, mi někdy dokáže i dobře poradit. Zápasy řešíme většinou brzy. Jakmile se vrátím domů, už běží na televizi.
O víkendu se prohrou Slavie v Hradci Králové (1:2) zdramatizoval i boj o titul, ze druhého místa ztrácíte šest kol před koncem jen pět bodů. Cítíte krev, myslíte na titul?
Ne, hlavně se soustředíme na sebe. Máme svoje zápasy, ty musíme zvládnout. Nemá cenu koukat okolo sebe. Cítíme, že jdeme postupně nahoru. Zlepšujeme se, hra vypadá čím dál lépe. A pokud se nám bude dařit i dál, šance získat titul pořád existuje.
Během vašeho zranění přešla Sparta na čtyřobráncový systém, nemůžete hrát svého oblíbeného wingbeka. Berete se jako čistokrevný krajní bek?
V tuhle chvíli ano. A upřímně? Na papíře to vypadá všelijak, ale je mi celkem jedno, jestli hraji wingbeka, nebo beka. Pozice je v lecčems stejná. Nemůžu tolik nabíhat do vápna, spíš čekám u boxu. Ale třeba v presinku dělám pořád to samé. A na balonu se mi hraje lépe, u lajny mám Šula (Lukáše Haraslína), můžu mu nahrát a jít pak rovnou do náběhu.
Před dvěma lety jste v rozhovoru pro Sport.cz označil bránění za svoji slabinu. Cítíte posun?
Myslím, že jsem se zlepšil výrazně. Dříve jsem skoro vůbec neuměl bránit. Byl jsem hodně útočný typ, teď se to trošku obrátilo a spíš bráním, než abych útočil. Musím to nějak vybalancovat.
V Konferenční lize jste se proti Craiově trefil, v domácí soutěži ale zatím nic. Není to s vaší levačkou škoda?
Je, určitě. Taky mě to mrzí. Pracuji na tom, ale pořád se mi to nějak nedaří otevřít. Snažím se, snad to přijde co nejdřív. Musím to tam valit furt. Střílet, střílet, střílet. Pak to přijde.
Matěj Ryneš ze Sparty Praha
Levačkou umíte pálit dost razantně. Tenhle granát v noze jste měl odmalička?
Jo, od mládeže. Nejlepší to bylo, když se ještě hrálo na malé hřiště. (úsměv) Gólman to vykulil, já vystřelil. Buď to letělo do brány, nebo do nějakého auta na parkovišti. (smích)
Máte v hlavě i mistrovství světa? Zas tolik levonohých beků u nás neběhá.
Důležité je, že jsem se vrátil po zranění. Chci hlavně zůstat zdravý, zvládnout šest zápasů, co nám zbývá. Mistrovství světa je pro každého fotbalistu nejvíc, hlavní meta v kariéře, na niž jde dosáhnout. Považuji za obrovský úspěch, že se na něj reprezentace dostala a je jasné, že bych se na něj rád podíval.
Do Sparty jste přišel v dorostu z Českých Budějovic, kde jste v mládeži strávil pět let. Sledujete ještě dění v klubu?
Po očku to pozoruji, moc se mi nelíbí, co se tam děje. Je to škoda. Vůbec nevím, jak to došlo do tohohle bodu. Ten klub patří do ligy. Stadion má skvělý, zázemí taky, úžasné pro mladé fotbalisty. Město je také nádherné. Mrzí mě to.
Cítíte se v Horní Plané, kde jste se narodil, jako celebrita?
Ne, celebrita ne. Lidé samozřejmě vědí, že hraju za Spartu. Ale rád pokecám s každým, klidně si s kýmkoliv dám pivo. Snažím se chovat úplně normálně. Ale těší mě, když se lidé z rodného města zajímají.
