Bílek byl top! Mluvil na mě španělsky. Batioja vypráví o životě v Česku

Příběh je ale potřeba začít v Guayaquilu, třímilionovém a největším ekvádorském městě. Právě odtud Batioja pochází, právě zde někdy na startu tisíciletí započal svou fotbalovou kariéru.

„Rodiče mě podporovali. Byla to škola a pak hned na fotbal,“ vzpomíná Batioja velmi slušnou češtinou. Najednou, když mu bylo čerstvě devatenáct, se musel rozhodnout. Zkusit být profesionál, nebo vydělávat peníze jinak? Od agenta tehdy dostal nabídku vydat se do Evropy, konkrétně do Srbska. Kývnul, i když si tím mimo jiné vlastně zavřel dveře do mládežnické reprezentace.

„V Ekvádoru je opravdu mnoho lidí a fotbalistů, je strašně těžké se prosadit. Když se objevila možnost vycestovat, řekli jsem si: ‚Ok, uvidím, jak to půjde.‘ Byl jsem mladý, chtěl jsem si to vyzkoušet. Snad pro všechny je snem hrát v Evropě, tady je ten nejlepší fotbal. Každý kouká na ligy v Anglii a Španělsku. Všichni si myslí, že to bude hned pohoda, ale neznají realitu. Začátky jsou těžké, bojoval jsem i s vízy,“ líčí Batioja.

Zakotvil v Novém Sadu, zkusil angažmá v OFK Bělehrad, byl v černohorské Mladosti Podgorica. Vydal se do Maďarska, kde s týmem DVTK vyhrál pohár. Následně se vrátil do Srbska, aby v březnu 2015 podepsal v Jihlavě. To už byl relativně aklimatizovaný, po přesunu z Ekvádoru si totiž připadal jak v jiném světě.

„Nejvíce jsem si musel zvykat na počasí, to byl šok. V Ekvádoru je pořád horko, ale najednou bylo třeba minus deset. Úplně jiné podnebí, časové pásmo. Opravdu to trvalo asi rok a půl, než byla pohoda. Musíte chtít, vše je o hlavě. Kdo chce hrát fotbal, musí zvládat i věci okolo. Byli tam se mnou tehdy dva tři kamarádi, ale po pár měsících odcestovali zpátky. Prostě zima, hodně těžké,“ popisuje Batioja.

Nenapadlo i jeho, že by to zabalit? „To jo!“ usmívá se. „Ale jak říkám, hodně mi pomáhali lidé kolem mě. Ať už v Srbsku, nebo pak tady,“ dodává.

Jelikož už byl zvyklý na počasí a uměl srbsky, začlenění do českého prostředí mu trvalo kratší dobu. „Jazyky jsou si celkem podobné,“ přemítá. Nikdo ale neříká, že vše šlo hladce. Naopak.

„První den na přípravě v Jihlavě byl hodně těžký. Naštěstí tam působili Haris Harba nebo Muris Mešanovič. Ti mi hodně pomáhali, díky nim to pak bylo v pohodě,“ pokračuje Batioja. Ve Vysočině potkal i dalšího muže, na kterého dodnes vzpomíná ve velmi dobrém. Někdejšího kouče Sparty nebo reprezentace a nadcházejícího trenéra Lvíčat Michala Bílka.

„Byl naprosto super! Mluvil na mě španělsky, což pro mě bylo velmi důležité. I díky němu jsem si v Česku celkem rychle zvykl. Jen po půlroce skončil a já také. Pořád koukám, jak si vede, jak vyhrál ligu s Plzní. Jako trenér se mi hodně libí, byl pro mě prostě top.“

Přes neúspěšnou zkoušku v Českých Budějovicích se Batioja dostal do Žižkova. To se psal začátek roku 2018. V Jihlavě kopal Ekvádorec nejvyšší českou soutěž, ve Viktorce už nikoliv. Naopak zažil i pád do ČFL a cestu zpět do druhé nejvyšší soutěže. Myšlenky, že by tradiční pražský celek opustil, však prý neměl.

„Je to tady hezké, skvělá parta, mladí i starší kluci. Cítím velkou důvěru od vedení. Je to tady jako rodina, všichni si pomáháme,“ přibližuje. Také v Praze se Batiojovi líbí. Bydlí nedaleko O2 areny a kvituje, že všechno má kousek. Stadion, centrum, nákupní středisko. Navíc si o oblíbil i tuzemskou kuchyně. „Smažák, pak…, jak se to jmenuje, koleno? Mám rád i guláš, knedlíky, no vlastně tak nějak všechno. Ale umím dobře vařit, doma si dělám lehčí jídla. Vím, co potřebuji,“ usmívá se.

Vídá se s kamarády a známými, třeba se zmíněným Harbou nebo Jhonem Mosquerou. Když se v září 2023 dozvěděl, že do Sparty přestupuje jiný Ekvádorec Angelo Preciado, hned ho kontaktoval. „Neměl jsem číslo, takže na instagramu. Napsal jsem mu, že už jsem v Praze dlouho, tak kdyby něco potřeboval nebo chtěl ukázat. Odpověď jsem nedostal, ale to nevadí. Jsou to jeho myšlenky a jeho věc,“ konstatuje Batioja.

Složitější má pak rodinný život. V Ekvádoru za rodiči a dvěma bratry nebyl Batioja minimálně nějakých osm let. Žena a dcera bydlí v Srbsku. Na delší dobu se vídají hlavně po konci sezony, jinak jde o spíše kratší, několikadenní setkání.

„Samozřejmě mě někdy mrzí, že se nevidíme častěji, ale musím dělat svou práci. Pochopí to, nějak vše zvládáme. Pro mě je důležité, aby každý byl spokojený. Holky mají v Srbsku všechno. Byt, práci, školu. Máme v plánu být pak tam,“ zdůrazňuje Batioja. O tom už ale mluvil například dva roky zpátky. Jenže stále kope ve Viktorii. „Pořád a pořád mi říkají, ať tady zůstanu, takže se to vždy o rok posune. Nevím, kdy budu končit, ale jsem spokojený tam, kde jsem. Mám podporu celého klubu,“ vyzdvihuje. Zároveň přiznává, že partnerka na něj čas od času zatlačí: „No říká, jestli už není čas.“

Batioja má vizi, že by jednou chtěl být například skautem nebo agentem. Ale to vše samozřejmě až po skončení kariéry, během níž si před odchodem do Srbska zahrál například za Barcelonu. Tedy ekvádorskou Barcelonu SC.

„Je to výborný tým, jak tady Slavia a Sparta. Vyhrává tituly, účastní se Copa Libertadores,“ vysvětluje. Neměl tehdy, když opouštěl domovinu, sen, že oblékne dres i té španělské? „Jasně, kdybych dostal šanci, hned bych šel! Mám Barcelonu rád, hodně mě baví se na ně dívat. Vůbec mě ale nemrzí, kde všude jsem doteď hrál. Jsem spokojený a zrovna Žižkov je kus mého srdce.“

Batioja se fotbalem zatím vždy uživil, nepotřeboval ještě druhou práci. V hlavě měl a stále má primárně fotbal. Dělá to, co ho baví a naplňuje. Co ho dostalo do Evropy.

„Hlava mi vždy pomáhala, hnala mě kupředu. Kdo dostane šanci, měl by ji zkusit využít. Člověk nikdy neví, kdy a kde se uchytí,“ vzkazuje Batioja. A kdo ví, třeba si ještě jednou v Česku zahraje nejvyšší soutěž. „Tým se hodně obměnil, odešli Tomáš Necid, Milan Petržela i jiní zkušení borci, ale zase máme hodně mladých. Musí makat, aby se zde udrželi. Musíme si pomáhat navzájem, respektovat trenéra a dávat do toho všechno. O tom je fotbal. Pak věřím, že Žižkov zůstane silný. Chceme hrát fotbal a jít nahoru. Pokud bude šance na první ligu? Proč ne!“